(Worry, 09.11.2010, povidky)
Právě dopíjel šestou sklenici odporně silného ležáku, když mu někdo zaklepal na rameno. Jako blesk vyrazila jeho ruka, ne však k neznámému návštěvníkovi, nýbrž k opasku, na němž se houpala dýka střední velikosti, s rukojetí vykládanou slonovinou. Ne, Helvír nebyl zvyklý na cizince a rozhodně se nechtěl vybavovat s jedním z obvyklých návštěvníků hospody. Rozhovory se stejně vždy točili ohledně jeho zvláštního vzhledu, a jeho už doslova rozčilovalo vymýšlení nových a nových výmluv pro jeho velké vyčnívající zuby,kterých zhruba půlka chyběla, u kořenu několikrát zlomený nos a roztrhlý ret . Nebyl hezký, dokonce ani na trolla ne. O to větší bylo jeho překvapení, když místo partičky podnapilých skřetů či nějakého toho gnómského alchymisty směřoval hrot jeho dýky na odhalenou šíji Elfky.
Elfky se v Uslintané ďouře neobjevovali příliš často. Ne, tohle byla dokonce úplně první elfka, kterou kdy Helvír viděl. Poznal jí však jednoduše. Útlá, postava s bujarým poprsím, jemná, jakoby sametová tvář se zlatými oči a tenkými rty, po pas dlouhé černé vlasy. Nenechal se ovšem oklamat zdánlivě bezbranným vzhledem, neboť věděl, že elfové ovládají magii daleko mocnější než většina Temných, dokonce převyšující tu jeho. Ostatně to, že si dovolila vstoupit do putyky plné té nejhorší sebranky Severního Světa dokazuje, že se nejedná o žádnou bezbrannou vílu. Byla li neznámá překvapena jeho vzhledem, nedala to na sobě znát. Rozhodl se tedy pro totéž.
„Vocosakrade?“, obořil se na neznámou, zatímco pokládal svou ruku zpět na stůl, dýku však nepouštěl. Vstoupila do Ďoury a podle toho se k ní bude taky chovat.
„Někdo se po tobě shání,“, odpověděla se stále stejným výrazem na tváři, jakoby byla jen na příjemné procházce po pobřeží Chladného Oceánu, „a posílá ti tohle.“ Na její dlani se objevil dřevěný prsten, po jehož obvodu byly vyryté znaky podobné runám Mágů Vysokých Věží. Helvír zapomněl na svou chladnou netečnost a s údivem zračícím se v jeho tváři si prohlížel ten šperk, který nedoufal, že ještě někdy uvidí. „Co mám dělat?”, zněla jeho otázka. “Nečum tu jako kdyby ti někdo vrazil do prdele rapír a seber se, nemáme čas.” Omámen elfkynou výřečností se zvedl od stolu a vrhl poslední pohled ne nedopitou sklenici piva. No co, stejně se to nedalo pít.