(Gina Rocca, 22.06.2006, povidky)
Horký žár sálá z rozpálené silnice, chodcům se při doteku se zemí div nerozpouští podrážky. Jasné nebe je oslepeno letním sluncem. Vzduchem se nese vyčerpávající únava. Lidé se z posledních sil vyhýbají jeden druhému, protože i letmé otření paží by mohlo způsobit kolaps.
Uvnitř je příjemně – a On to ví. Navíc tam na něj čeká Ona. Stačí mu úzká skulinka a je u ní. Dlouhý pohled do jejích černých očí rozechvěje jeho vedrem ochablá tykadýlka, Ona v odpověď jen lehounce přikývne, nepatrně se pohne a sluneční paprsek se vyzývavě zaleskne na červeném svátečním kabátku. Je připravená, nedočkavě mu jde vstříc, aby mohli společně stoupat k výšinám, kam se sami nedostanou. I když mají křídla.
Jejich drobná buclatá tělíčka ihned vzplanou vášní, naleštěné krovky do sebe narážejí, nožky se vzájemně proplétají až k posledním článkům, tykadla v těsné blízkosti splývají, stejně jako oni dva, unášeni na vlnách žáru, který může konkurovat červencovému počasí. Vzrušení je stupňováno tím, že se každou chvíli můžou otevřít dveře… Ona to tak má ráda, miluje pocit nebezpečí, který je při tom obklopuje, a On jí s potěšením plní každé přání.
Brzy zapomínají na okolní svět, ztrácejí se jeden v druhém a dohromady vzlétají výš, než si kdo dokáže představit. Krátké vzdechy se slévají do jednoho jediného, plného potlačované touhy. Ona na vrcholu blaha vtiskne svou siluetu do oparu na skle, zanechávajíc tak jediný důkaz jejich přítomnosti.
Tentokrát se nic nestalo, nikdo se nevrátil a nepřistihl je, nestal se svědkem výbuchu vášně, na který tak dlouho čekali. Po chvíli se On, celý rozbolavělý, ale šťastnější než kdy předtím, nakloní nad ni, do tváře má vepsanou jasnou otázku. Čekali přece tak dlouho. Celou zimu.