(Elvien, 15.09.2006, povidky)
Konečně pátek. Jak obyčejná věta. Co na tom, říká vše. Pod mýma nohama se míhaly kostky dláždící ulici. V pátek ve tři hodiny odpoledne je to na rušné ulici nejkrásnější. Všichni ti mračící se spěchající lidé mi vhání do tváře úsměv. Támhle je, už ho vidím. Malý krámek s nejlepší kopečkovou zmrzlinou ve městě. Tomuhle pokušení nehodlám odolat. Sice tu máme říjen a deset stupňů nad nulou, ale za chvíli si už sednu v támhleté kavárničce a objednám si horký čaj, tak proč si upírat to ledové potěšení. Tak už tu stojím. Prodavač se usmívá a já se nemohu rozhodnout, dokud nespatřím ten neodolatelný nápis: PISTÁCIOVÁ. „Dva kopečky pistáciové prosím.“ Usměji se a v příští chvíli už kráčím s kornoutem v ruce. Šedý pták barevného podzimu.
Najednou tam stál. Stál uprostřed neustále proudící ulice. Znala jsem ho, jeho tvář, ruce. Dokázala bych v tu chvíli vyslovit přesně to, co by řekl, kdyby mohl promluvit. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Moje, teď už prázdné, ruce toužily po jeho dlaních. Stačilo jen udělat pár kroků blíž k němu a zamířit do kavárny. Podržel mi dveře a nabídl židli. Posadil se naproti mně. „Co si dáte?“ zeptala se mě dívka s notýskem v ruce. „Jasmínový čaj prosím.“ Odešla. Neviděla ho. Neviděla, jak stále sleduje každý můj pohyb. Přinesli čaj. Pára mezi námi na okamžik vytvořila závoj. Nemluvili jsme. Pak celý svět zmizel i se vší svou krásou. Na chvíli zavládlo ticho. Najednou se zase objevil. Bez kavárny a rušné ulice. Já tam seděla a neměla odvahu ho znovu spatřit. Pomalu jsem posouvala své bosé nohy po oroseném mechu. Jen se ještě naklonit dozadu a nechat se obejmout kořeny stromu. Víčka se sama zvedla. Přede mnou se rozprostřel nádherný svět. A on tam nade mnou stál krásnější než kdy dřív a usmíval se. On, moje cesta, směr, cíl i průvodce. Pomohl mi vstát, držel mou ruku…
Probudil mě první sluneční paprsek deroucí se pod víčka. Nechtělo se mi z teploučké postele. Konečně pátek. Obyčejná věta. Snad to zní směšně, ale dnes si dám pistáciovou zmrzlinu.