(evy, 24.09.2006, povidky)
Holka a pes. Jen oni dva a přitom všichni kolem.
Jako každý den byli na procházce. Chodili daleko, procházky byly jejich vysvobozením. Jakýmsi zapomenutím na okolí, když tak šli, vedle sebe, stejní a přitom úplně jiní. Ona člověk, on pes. Soužití, láska a krása. Lidé se za nimi otáčeli. Viděli v nich něco víc než holku a psa. Jejich krok byl sladěný, ačkoli on měl čtyři nohy. Nesnažil se na vodítko táhnout, ani se nedíval okolo. Jen šel a věděl, že je, a miluje. Ona šla, tvářila se bezvýrazně a jen šla. Šťastna, milována a milující.
Šli po pláži, nohy nořili do studené vody. Oba se dívali stejným směrem, na obzor. Obzor, to bylo neznámo, vysvobození. Obzor byli oni dva.
Moře zašumělo a zapěnilo. Oba se zastavili a podívali na hladinu. Hladina zčernala. Tak černou vodu nikdo neviděl, jen oni dva. Černá voda, černá jako uhel, oblizovala písek a zanechávala ho krvavě rudý. Zvláštní. Holka a pes stáli a zírali do vody, která už byla psovi po krk.
Náhle, nečekaně, se z vody vynořila černá chapadla a uchopila holku za krk. Začala jí škrtit a holka zachroptila. Nikdo jí ale neslyšel, chapadla jí stáhla do hloubky.
Pes ani neštěknul, ani nezavrčel, vrhnul se do vody za chapadly a svou milovanou paní. Neobjevil je. Oba zmizeli, stejně jako zmizelo černé zbarvení vody. Pes stál na mělčině, voda mu omývala ťapky, a on hleděl na obzor. Hleděl na obzor a v oku se mu objevila jediná psí slza, která kdy existovala. Oklepal se, skočil do vody a čubičkou směřoval na obzor. Malý pes hledající svou paní. Navěky.