(David Janovský, 10.02.2013, povidky)
Na spaní
Je páteční večer a ty sedíš sama schoulená v křesle.
Na stolku vedle tebe leží prázdná sklenice vína a u ní stejně tak do poslední kapky vypitá láhev.
Venku za oknem zahouká vlak ale sotva ho registruješ. Pomalu zavíráš oči a sníš.
Jaké by to tak bylo, kdybys zaslechla ty lehké kroky, kterými se vždycky přibližuje, aby tě překvapil. Zaklepe na levé rameno a když se tam otočíš stojí na druhé straně s úsměvem školáka, kterému se podařilo nachytat tě.
Chceš mu něco říct, ale nedá ti prostor. Položí ti bříško prstu na rty a zašeptá: „pssst, Slečno.“
Pohladíš ho po tváři, zatímco jeho rty se přibližují k těm tvým. Když se dotknou, je to jako by mezi vámi přeskočil proud. Přitáhne se ti prudce k sobě a ty jej obejmeš nohama. Tiskneš ho možná víc než bys měla, ale chceš, aby si tě vzal. Vášnivé polibky rezonují do ticha místnosti.
Když zajede jeho dlaň pod košilku, cítíš, jak ti po páteři přeběhne to příjemné zamrazení.
Pomaličku si s tebou stoupá, zatímco ty máš nohy pevně obtočeny kolem jeho pasu. V tom bláznivém propletenci chviličku tancujete po pokoji. Oba dva si to užíváte.
Kývneš na něj, ať tě postaví na zem. Udělá to. Tričko z něj skoro serveš. Vzápětí toho zalituješ, to když on samé udělá s tvou košilí. Urvaný knoflíček trefí skleničku od vína. Ta jenom ublíženě zazvoní.
Svršky se válí po zemi, ale jste oba schopní to protentokrát překonat. Vezme tě za ruku. Že byste se přesunuli do vedlejšího pokoje? Z omylu tě vyvede v okamžik, kdy tě přitiskne zdi. V zádech tě zastudí ledový povrch stěny. Tvoje pohyby jsou dost omezené a tak se necháváš unášet tím slastným pocitem, kdy jeho rty putují po krku dolů k ňadrům, doposud schovaným pod rudou podprsenkou.
Vzrušením mu zatneš nehty do zad.
Lehce zaskučí.
„Zlobíš,“ řekne na půl úst. V odpověď se usměješ.
„Smích? Přejde,“ pokračuje a zbaví tě kalhot. V očích ti hrají pobavené jiskřičky. Jen do té doby než tě otočí a plácne tě po zadečku. Na sucho polkneš.
„Ještě…,“ vyloudíš ze sebe.
Přidá ještě jednu ránu na druhou půlku. Slastí se prohneš v zádech.
Nechceš už čekat. Převezmeš iniciativu. Shodíš ho do toho křesla, v kterém jsi ještě před pár minutami seděla. Bleskneš pohledem po jeho riflích a než si odložíš spodní prádlo, sedí před tebou nahý jako prst.
Venku za oknem zahouká vlak a ty se za ním podíváš.
Sen najednou skončí. Je stále pátek a ty sedíš sama u vypité láhve vína.
Bereš do ruky mobilní telefon a listuješ v seznamu.
Ještě není čas jít spát.