Profesor Goméz - část 2

(Isabella Monvoisin , 18.03.2014 , povidky)

Naše škola stála na okraji města, v takové tiché, ponuré čtvrti, lemované stromovou alejí. Údajně byla postavena na místě bývalého hřbitova, který byl před několika desítkami let zrušen a začalo se se stavbou budovy, která se později stala školou, připravující budoucí právníky a úředníky na práci za stolem plným papírů a paragrafů. Už od prvního okamžiku jsem byla školou nadšená, prosklené stěny propouštěly spoustu světla, které se lámalo a vytvářelo na podlaze tajuplné obrazce. Na stěnách visely obrazy, připomínající výjevy z katastrofických vizí. Někdy se mi zdálo, že mnoho chodeb vede někam do neznáma a škola si žije svým vlastním životem.
Já a Mia jsme si oblíbily místo kousek od naší třídy, u zábradlí pod schodištěm, které vedlo do dalšího patra. Viděly jsme odtud dolů do haly a mohly jsme tak sledovat, co se kolem děje. Často se k našemu rozjímání přidávaly i spolužačky Barbara či Lucia. Povídaly jsme si, smály se a postupem času přicházely i na podivné souvislosti, vedoucí k rozluštění podivuhodné skutečnosti…

Uběhlo pár dnů od prvního shledání s profesorem Gomézem a hodina angličtiny se opět přiblížila. Seděly jsme ve třídě a Mia si za mnou cosi šuškala se svou spolusedící Vanessou, pak však zavolala na mně:
„Michelle!“
Otočila jsem se.
„Ano?“
„Mám docela zvláštní pocit.“
„Jo, já taky.“
Dveře do třídy se rozletěly a dovnitř se vřítil profesor Goméz. Na sobě měl úplně to samé, co minulý týden, dokonce ani jeho výraz v obličeji se nezměnil. Třída vstala a bez jediné hlásky se na pokyn profesora zase usadila.
„Kdo chybí?“ zeptal se profesor úsečně na momentálně nepřítomné studenty. Nikdo mu neodpověděl, nejspíše se nikdo neodvážil promluvit. Profesor významně zvedl zrak a polkl.
„Já jsem se ptal, kdo chybí! Neumíte odpovědět?“
Odněkud ze zadních lavic se ozvalo:
„Clerencová.“
Profesor zapsal její jméno.
„Už nikdo?“
„Ne, to je všechno.“
Zavřel třídní knihu a otevřel si své poznámky. Tentokrát jsem ho sledovala. Ten svíravý pocit ze mě už trochu opadl a měla jsem odvahu i na to, abych se mu podívala do očí. On se na mně nepodíval, ale uvnitř mi říkalo, že mé pohledy vnímá.
Někdo promluvil.
„Ticho!“ vykřikl profesor, aniž by se po viníkovi poohlédl. I teď mi cosi našeptávalo, že on ví, kdo to byl. Ale dotyčná studentka mluvila dál, přidal se k ní i další hlas, což profesor Goméz nevydržel a práskl třídní knihou do katedry.
„Řekl jsem ticho!!!“
V ten moment byste slyšeli i padající špendlík. Profesorův hluboký hlas dokázal studenty ukáznit. Najednou se mi zdálo, že modravé nebe za okny opět zatáhla ta hustá, šedivá mračna. Tentokrát se prudce zvedl vítr a otevřeným oknem nadnášel žaluzie. Profesor se poohlédl po tomto úkazu a tajemně hodil pohledem do třídy. Vítr mu rozcuchal už tak neupravené vlasy. Prohrábl si je a v tu ránu se vše uklidnilo.
„Otevřete si učebnici. A mlčte.“

„Ten Goméz je nějak divnej…“ prohodila Mia stroze o přestávce, když jsme postávaly u zábradlí a shlížely dolů do vstupní haly a k výtahu.
„To mi povídej! Viděla jsi, jak se na nás podíval? Jako by nám chtěl vypálit třídu…“
„Viděla, vypadá jako vrah.“ Náhle Mia zpozorněla a začala do mě šťouchat.
„Dívej se!“
Profesor Goméz se vynořil z uličky, která vedla ke školní kantýně a mířil k výtahu. Obrátil se k nám zády, ale zmocnil se mě pocit, že nás vidí.
„Goméz…“ zašeptala jsem napjatě. Nemohl mě slyšel, stály jsme o patro výš, kolem to hučelo hlasy studentů, ale otočil se a tu nenávist v očích bych vám nepřála vidět. Díval se na nás, dokud se výtah neotevřel. Potom se odvrátil a vkráčel dovnitř. Mia zůstala stát jako solný sloup s otevřenou pusou.
„Mám z něj strach. Byl si něco koupit…skoro bych řekla, že on jíst nepotřebuje…“
Zasmála jsem se. Skutečně působil dojmem pekelníka, který nemá žádné lidské potřeby, tudíž ani potřebu jíst, ale zavrtěla jsem nad podobnými úvahami hlavou, byl to přece nesmysl.
„Tak asi taky musí jíst.“ pronesla jsem. „Nejspíš je to jenom protivný, zakomplexovaný chlápek, který se snaží získat si autoritu.“