(Notimportant, 02.03.2025, povidky)
Sedím na houpačce pod dubem na kterém visí. Slunce již zapadá. Koukám, jak zbarvuje mraky a nebe k tomu hraje barvami rudé, žluté a oranžové. Pomalu se vytrácí s veškerým světlem.
Zadíval jsem se tak dlouho, dokud slunce svou zář neschovalo za kopce zcela. Po chvíli promítání onoho krásného úkazu, jenž mi utkvěl v paměti ne jen na chvíli, ale do té doby než jsem uviděl pouze tmu. kteráž mě obklopovala. Začaly mě napadat myšlenky, jak se vlastně dostanu domů a kudy vlastně mám jít domů. Byl jsem ztracený.
Co mi přinášelo radost mě nechalo samotného sedět ve tmě a já nevěděl, co mám dělat. V tom se objevila světluška a díky ní jsem opět viděl jasně. Barvy luk pod jejím světlem svítily, až se mi tomu nechtělo věřit majestátní zelená a hněď stromu byly jako namalované nejlepšími malíři. Postavil jsem se a vydal za ní. Na cestu mi svítila a já opět viděl směr, kam mám jít. Nehleděl jsem na to kam jdu, cítil jsem se v bezpečí. Jak kdyby světluška věděla, kam mě má navést. Ve chvíli, kdy jsem se cítil nejvíce v bezpečí. Světluška zhasla. Já se porozhlédl kolem sebe a jediné, čeho jsem si dokázal všimnout byly obrysy stromů, jenž jsem nepoznával. Byl jsem ztracený daleko hlouběji, než jsem byl kdykoliv předtím. Žádný rozhled, kolem sebe, pouze stromy.
"Vrátíš se ještě?" Zavolal jsem na světlušku. Bohužel bez jediné odpovědi nyní sedím uprostřed lesa a přemítám, zda-li jsem měl jít za ní a jestli jsem udělal chybu, že jsem svůj osud dal do rukou jí.