(Judita, 13.04.2007, povidky)
Poprvé je vždycinky pouze jednou.
A je to krásný a nezapomenutelný.
Poprvé vidíme svět. To jsme zapomněli - ale já věřím, že je to kdesi v našem podvědomí ukryto. Stejně jako první zvuky, první krůčky a mámin prs.
Poprvé jdeme do školky. Máma s náma. Je to fajn. Opouští nás, když zaujati hrou, její odchod nevnímáme.
Poprvé do školy. Srdíčka nám utíkají vzrušením, touhou i obavami. Jaké to asi bude? Co nás čeká?
Občanky. Jsme dospělí. Máme na to papír ...
Maturita.
Jsme dospělí?
První zaměstnání.
A většinou i poznání. Ještě nejsme dospělí a vlastně nic neumíme.
Vysoká škola. Ó, jak je krásné být opět dítětem. Být dospělým dítětem a studovat. Teď už víme, že dospělost
se dokazuje jinak, než-li nástupem do zaměstnání. A máme-li všech pět pohromadě, tetelíme se blahem.
Ne všichni mají to štěstí - odložit dospělost.
A někde mezi tím vším je to nejkrásnější PRVNÍ.
První - L Á S K A.
Osmnáct mi bylo dva dny před maturou. Ještě v noci jsem sbalila svých "pětšvestek", políbila fňukajícího mladšího brášku a odstěhovala se ke staršímu bráchovi. Odmaturovala jsem a přes zaklínání profesorů, a hlavně bratra, nenastoupila na vejšku. Chtěla jsem vydělávat, prahla po svobodě a toužila být nezávislá.
A první láska na sebe nenechala dlouho čekat.
Seděl v kanceláři o patro níž, byl ukrutně "dospělý" a před jménem měl napsáno Ing.
Všechno věděl. Lítala jsem s lejstrama za ním dolů, a když jsem mluvila, měla jsem pocit, že kejhám. Nevěděla jsem dočista nic.
A tak jsem raději tiše a s obdivem zírala na Jeho Veličenstvo - doslova i přeneseně - a po nocích dlouze masturbovala.
Načež to přišlo. Podnikový večírek, protancovaná noc a políček před domem v autě, když si chtěl dovolit TO, co já si tak dlouho toužebně přála.
Utekla jsem a snad už v úprku po baráku nahlas křičela: "Huso, huso, huso pitomá ...!!!"
Polštář byl do rána úplně promáčený.
Ráno čekal před domem.
"Asi jsem měl tušit, že jsi ... jiná."
Bylo to čarokrásný. Každičkou volnou chvilku jsem trávila s ním. Kino, divadlo, výstavy, výlety a přemíra protancovaných nocí. Milovali jsme se v den mého znovu přijmutí na vejšku. Byl to kouzelnej den. Brácha mi daroval svou pěti-převodovou stodvacítku a Richard defloraci.
Ani jsem se ho nedotkla.
Teda abyste rozuměli, dotýkala jsem se ho všude, jenom TAM ne. Šíleně jsem toužila držet HO v ruce a děsně jsem se styděla.
Byl vstřícný, něžný a nepospíchal.
Miloval mě téměř každý den a se stejnou měrou, jakou ustupovaly mé rozpaky, počaly se objevovat jeho.
Stala jsem se neukojitelnou.
Běhala jsem z přednášek do kanceláře v době oběda a chtěla jsem TO, chtěla jsem HO v kině, chtěla jsem TO v divadle na toaletách, chtěla jsem TO na lavičce v parku.
Chtěla jsem HO ...
Odjel na služební cestu a ... Zmizel.
Po dvou měsících přišel pohled z daleké ciziny:
PROMIŇ. MILUJI TĚ. SBOHEM
Bez zpáteční adresy.
Dost dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat.
Dnes už to nebolí.
Ráda na něj vzpomínám.
Holky, moc vám přeju, abyste měly na KOHO i na CO.
Rozumíme si?
Přeju hodně štěstí ...