Jak jíst jablko

(GiovaniDaVinci , 12.04.2018 , prozaickaminiatura)

 

 

 

Do práce se jde samo – jako téct po skluzavce dolů – jedno bezvládné tělo a hromádka newtonů odevzdanosti.

 

Chvilka asfaltu před a chvilka za jako by byla obvodem kruhu a ty hledáš střed, jenže odstředivost říká, že za půl hodiny máš být tam a tam.

 

Nad tebou od horizontu k horizontu jeden velký spořič obrazovky – pořád stejný – a přitom neustále jiný…jako software lebečního trůnu, co tohle teď píše a ani pořádně neví proč…snad danajský dar se o něj pokouší, hackerem (i nechtěným) dokáže být každý.

 

Pro mě je opravdová zima vždy, když nemám peníze, Ne snad, že bych byl hrabivý, jen bych rád občas jedl a spal v teple.

Pro samý sníh však občas přehlížím sněženky, co se mi snaží dát naději a nevědomky po nich šlapu – ty křehké květy jsou ale jako já – jednou to klidně můžu být já, kdo bude zašlápnut. Snažím se vyhrabat z toho sněhu, jenže místo lopaty mám hrábě…násady jsou potmě všechny stejné…ráda bys mi rozsvítila, ale já tě napomínám, že elektřina je drahá, a tak stále marně hledám lopatu v temném koutě nadějí, abych odhrabal ty haldy všednosti kolem sebe.

 

Všude vidím kruhy – hady požírající vlastní ocas – Evu, která se neměla prokousat až ke středu.