(Sonador, 21.04.2023, prozaickaminiatura)
Od věků, bdící v hlubokých lesích, krmí vlastní rukou
dravou hladovou zvěř. Promrzlými prsty nabírá vodu do dlaní,
dává jí napít; aby pak byla, znovu a znovu, rozsápána
a její tělo po kouscích rozneseno do všech stran.
Od věků pak nebeské ptactvo každičký ten kousek najde,
aby to tělo znovu poskládalo, pomazalo smolou z borovic
a pokropilo živou vodou z vrcholků hor.
Od věku do věku, osudem dán cyklus zrození,
hladu, smrti a obnovy; nikým nestanoven,
přesto přijímán bezezbytku a zaváhání.
…
To ráno bylo jiné.
Možná jen slunce hřálo trochu víc, možná jižní vítr
přinesl nové vůně a mech kvetl nezvyklými barvami.
Možná, že to ráno bylo jiné. A možná, že vůbec nebylo.
Zcela určitě si ale, za úsvitu - poprvé za celé ty věky,
uvědomila svou vlastní žízeň.