Vincenzo Bellini: NORMA – trochu jiná recenze

(Amonasr , 19.05.2018 , recenze)

 



Hudební nastudování: Enrico Dovico

Dirigent: Peter Valentovič

Režie: Tomo Sugao

Scéna: Boris Kudlička

Kostýmy: Alexandra Grusková

 

Norma: Edita Gruberová

Adalgisa: Jana Horáková Levicová

Pollione: Zoran Todorovich

Oroveso: Oleg Korotkov

a další

 

Národní divadlo, 18.5.2018 v 19:00


Po menším předchozím operním půstu jsem byl v krátké době opět svými kamarády pozván na mimořádnou hudební událost, a sice vystoupení jedné z nejslavnějších světových sopranistek Edity Gruberové na prknech Národního divadla. Tato operní diva je moje srdeční záležitost už od začátku 90. let, kdy jsme ji s tehdejším kamarádem, mladým sboristou Národního divadla, náhodou potkali při procházce centrem Mnichova a ona se na mé oslovení a prosbu neváhala s ním nechat na ulici vyfotit a byla přitom úžasně milá a sympatická. Od té doby jsem si pak v Praze nenechal ujít několik jejích písňových recitálů a vždycky to byl ohromný zážitek, protože tak precizně nakládat se svým hlasem umí skutečně jen málokdo a téměř nic na této skutečnosti nemění ani její současný věk, v jakém si už naprostá většina světových hvězd její velikosti užívá zaslouženého odpočinku. Její vystoupení v roli Normy si tak samozřejmě nemohli hudební fajnšmekři a její obdivovatelé jen tak nechat ujít, takže hlediště bylo prakticky zaplněné a bylo natěšené na výjimečný hudební zážitek.

 

Norma je nejslavnější operou Vincenza Belliniho, který zemřel v pouhých 34 letech, ale stačil se přesto stát významným spojníkem mezi velkou italskou operou 18. století a Verdim, jímž italská opera vrcholí. Například árie Casta Diva právě z Normy patří mezi největší operní lahůdky, a je známá v podání těch nejslavnějších světových sopranistek, včetně Marie Callas. Na youtube lze nalézt mezi těmito skvosty samozřejmě také interpretaci Edity Gruberové , kterou mnozí považují za jednu z vůbec nejlepších. 

 

Očekávaná hvězda se objevila na pódiu za jakýmsi průhledným závěsem ponejprv už během předehry, zatím ale jen herecky, kdy se objímala coby druidská kněžka Norma se svým tajným manželem z řad nepřátelských Římanů, Pollionem, v podání o generaci mladšího mezinárodně uznávaného tenoristy původem z Bělehradu, Zorana Todoroviche, který už ovšem taky není žádný mladík. Musím ovšem poznamenat, že ani babičkovský věk paní Gruberové mi nijak nebránil, abych ji vnímal jako mladou kněžku – stále je ve výborné kondici a ve své roli byla i vizuálně a herecky docela uvěřitelná.


Scéna pražského představení je moderně jednoduchá a poměrně sofistikovaná – řada obrovských betonově patinovaných kvádrů je lehce posunovatelná a dá se tak z nich pohotově vytvořit jakékoliv prostředí, které má právě rámovat to které dění na jevišti, ať už se odehrává v chrámu, v lese či kdekoliv jinde. Ne každému taková náznaková abstrakce možná vyhovuje, ale já už si raději dotvářím scénu ve své fantazii sám, než bych byl někdy tlačen do příliš doslovných vizuálních ztvárnění, s nimiž také nemusím vždy souznít. Je to myslím o zvyk a tyto moderní inscenační postupy považuji spíš za krok správným směrem. Kostýmy druidů mě zpočátku naopak trochu zaskočily, sboristé v nich vypadali jako novodobí čundráci, ale když si pak přes sebe přehodili jakási krémová prostěradla s kapucí ve stylu jakýchsi lehkých plášťů, už to bylo docela jiné. Jen na upjaté černé motorkářské kombinézy dvou římských vojevůdců (byť asi efektní) jsem si zvykal trochu hůř, stejně jako na jejich pistole, které mi prostě do tehdejšího historického rámce opravdu nezapadaly, i kdybych svou fantazii znásilňoval sebevíc. Tohle bych jako režisér tedy určitě nepustil, ale každý holt máme jiný vkus. Osobně však podobně násilnou, a hlavně naprosto zbytečnou „aktualizaci“ považuji spíš za hloupou. Ale to je asi také to jediné, co bych výtvarné stránce tohoto představení vytkl.

 

Během prvního jednání zazněla i ona slavná árie Casta Diva a natěšené obecenstvo za ni hlavní hvězdu večera odměnilo doslova frenetickým potleskem a neutuchajícími výkřiky „bravo“ z mnoha míst hlediště. Na výkon Edity Gruberové jsem byl samozřejmě také velice zvědavý – na jednu stranu jsem jí moc fandil, aby se zaskvěla podobně jako na oné nahrávce na youtube, na druhé straně mi ale bylo jasné, že věk je věk a že své vrcholné období už musí mít tato původem slovenská operní diva, která světového věhlasu dosáhla až v emigraci, zákonitě za sebou, což ale nijak nesnižuje fakt, že je stále na jevišti doslova „přírodním úkazem“. Role Normy je hodně dramatická, takže sedí spíš dramatickým než koloraturním sopránům, ale to, jak zázračně s neuvěřitelnou jemností ovládá Edita Gruberová svůj hlasový rejstřík zejména ve výškách a jakého výrazového kontrastu dokáže dosáhnout, činí její projev naprosto výjimečným a dokáže dát postavě Normy mnohem jemněji odstínované dimenze, než je to možné v podání dramatických sopránů. Je až neuvěřitelné, jak její nejniternější pianissima jsou maximálně ztišená, a přesto zřetelně slyšitelná i na pozadí orchestru. S kamarádkou jsme na sebe při prvním jednání uznale pokyvovali a s chutí se přidávali k ovacím hlediště, patřícím zejména této hvězdě večera, i když i ostatní sólisté byli vynikající a zaslouží si absolutorium – ať už to byla Jana Horáková Levicová, Zoran Todorovich nebo Oleg Korotkov, ale i všichni ostatní. Skvělý byl také sbor Národního divadla, který v této opeře dostává rovněž dobrou příležitost na sebe upoutat pozornost. Edita Gruberová se pak musela vyjít uklonit před oponu vděčnému publiku již po prvním jednání, ještě před přestávkou.

 

Tím víc mě ale o přestávce překvapila reakce mých hudbyznalých kamarádů, kteří se poměrně kategoricky vyjádřili v tom smyslu, že Edita Gruberová už má evidentně nejlepší léta za sebou, že má velký problém uzpívat zejména hloubky a že by už podobné role neměla přijímat, aby zbytečně nepoškozovala svou vynikající pověst. Jako příklad uváděli třeba výrazně mladší Renée Fleming, která právě z těchto důvodů již sama ukončila svou pěveckou kariéru. Samozřejmě mi tím sáhli na můj idol, a to jsem nechtěl připustit, jenže marná sláva, já hudbě nerozumím zdaleka tak jako oni (vlastně jí nerozumím vůbec), takže jsem je svými argumenty přesvědčit nedokázal a tak trochu jsem musel i já připustit, že věk se sice občas dá obelstít, ale zcela zapřít se nedá, a že svá vrcholná léta Edita Gruberová už pochopitelně za sebou mít zákonitě musí. Nicméně jsem trval na tom, že její výkon je i tak stále ještě z říše přírodních divů. A je myslím vždycky jen na sólistovi, jakou osobní strategii si zvolí, zda odejde opravdu hned za zenitem svých možností, ještě než si toho ostatní stačí pořádně všimnout, anebo chce dělat radost svým obdivovatelům tak dlouho, jak to jen jde. Vždyť mnozí stále prahnou po každé příležitosti, kdy se mohou s hvězdou světové velikosti setkat naživo na pódiu, tak jako právě v nynějším pražském případě.

 

Těsně před zahájením druhého jednání jsme se s kamarádkou shodli, že si kritickými soudy kamarádů svůj zážitek rozhodně pokazit nedáme, a taky že ne. Druhá půle se nám líbila snad ještě víc než ta první, zazněla řada dalších krásných árií i duetů a všechny účinkující jako by přítomnost Edity Gruberové na jevišti nabíjela, takže podávali co nejlepší výkony. Připadalo mi, že se i Edita Gruberová sama pod tím ohromným diváckým nadšením vypjala k ještě přesvědčivějšímu výkonu (po skončení to jeden z kamarádů poněkud sarkasticky zdůvodnil tím, že tam nebylo již tolik hloubek) a na konci celé hlediště bouřilo při ovacích vestoje tak, jak jsem to už dlouho nezažil. Děkovačkám nebylo konce a diváci nechtěli Editu Gruberovou z pódia vůbec pustit, což si i ona samozřejmě vděčně užívala. Velké uznání však spolu s ní sklízeli i všichni ostatní, takže také nepřišli nijak zkrátka.

 

Při následném posezení v Café Louvre jsme se pak ještě společně s kamarádkou přeli s našimi dvěma kamarády o své vidění celého večera, nicméně k úplné shodě jsme samozřejmě nedošli. Což ale nebylo ani třeba – cílem žádné skutečné diskuze by nemělo nikdy být toho druhého převálcovat, ale spíš se vzájemně pochopit. Což se nám myslím vcelku podařilo a domů jsme se pak rozcházeli úplně stejně přátelsky jako pokaždé.

 

 



Praha, 19.5.2018

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/9392?s=308