Základní systém standardů ladění

Základní systém standardů ladění

Anotace: Každý člověk má své hudební cítění a je dobře, že se jeho cit projevuje nejen v individuálních hudebních projevech ale i při souhře, neboli v odlišnostech od standardu, které jakýkoli standard oživují.

 
Předmluva
Hudba se skládá ze tří základních složek v tempu. Jsou to melodie, harmonie a rytmus. Dle uměleckého záměru lze v hudebním projevu každou z těchto složek zvýrazňovat vůči ostatním, které tak oslabíme, nebo zcela vynecháme. Každý hudební nástroj má své výrazové přednosti, na jeden zní nejlépe rytmus, druhý je nejvhodnější pro myšlení melodické, některé jsou ryze harmonické a většina tyto jednotlivé stránky různě spojuje. Všechny dohromady (i v různých kombinacích) mohou znít v rukou skladatelů, dirigentů a hráčů/zpěváků, profesionálních i amatérských, dle uměleckých potřeb a záměrů.
 
 
 
Úvod
 
Interval primy je teoreticky největší hudební oříšek, neboť mezi stejnými tóny (1:1) není teoreticky jakákoliv vzdálenost, protože znějí unizono (jsou ve shodném poměru). Ale při pohledu praktickém (vycházejícím z hudební praxe) lze přijít na to, že interval primy ve skutečnosti znamená barevnou vzdálenost dvou teoreticky shodných tónů. Hudební soulad totiž není dán přesnými matematickými poměry mezi tóny, ale fyzikální akustikou prostoru, která se projevuje tím, že zatímco muzikanti v tělese poslouchají nepřesné intervaly z blízka a moc se jim tak nelíbí, v sále mají posluchači od znějících tónů odstup jako od impresionistického obrazu a poslouchají tak zářivě barevný soulad.
 
 
 
Melodie
 
Když se člověk narodí, má všechny předpoklady k tomu, aby z něho mohl být muzikant. Umí totiž udržovat intenzivní tón po dlouhý časový úsek. Jednoduše napsáno, umí brečet. Později se učí mluvit za použití stoupavě klesavé intonace. Z mluvení pak vzniká recitační zpěv. Jeho sociálním uplatněním je dodnes dochovaný způsob přednesu katolických bohoslužeb a jehož kulturním vrcholem je dodnes gregoriánský chorál. Z recitačního zpěvu, vzniká u člověka zpěv melodický, který má svůj kulturní projev v melodiích lidových i v umělých písních.
 
 
Tonální ladění
 
Melodické myšlení se vyznačuje tím, že se intonuje vždy v jedné tónině, kde se jednotlivé tóny poměřují v duchu se záklaním tónem a vytváří tak melodie, jejichž tóny lze uspořádat do stupnic.Třeba tóninu durovou lze uspořádat do stupnice durové. 
 
Prosté melodické stupnice se skládají z osmi tónů v rozsahu jedné oktávy. Ty se seskupují do dvou tetrachordů po čtyrech tónech. Každá durová stupnice se skládá ze dvou totožných tetrachordů. 
 
Již staří Řekové znali poměry tónů, které odvozovaly z flažoletů natažené struny, kdy v jedné polovině (1:2) zní oktáva, v jedné třetině (1:3) pak kvinta nad touto oktávou (tedy kvinta se od té doby vyjadřuje jako poměr 2:3) kvarta je 3:4. Velká tercie 4:5 malá tercie 5:6. Velká sekunda 8:9 a malá sekunda 15:16.
 
Tak tedy durový tetrachord se od základního tónu skládá z primy (1:1), velké sekundy (8:9), velké tercie (4:5) a čisté kvarty (3:4). Tyto čtyři tóny se pak ve stejných poměrech opakují od kvinty základního tónu a intonačně se tak dojde k přesné oktávě základního tónu. Vzniká tak durová stupnice jak ji sluchově známe od mala. Podle základního tónu však lze sluchem s pomocí hudebního nástroje odvodit celou chromatiku, kterou tak lze nazvat tonální chromatikou a lze ji matematicky vyjádřit poměry od libovolného základního tónu, třeba C :
 
C (1:1), Cis/Des (15:16), D (8:9),  Dis / Es (5:6), E (4:5), F (3:4), Fis / Ges (20:27), G (2:3), Gis / As (5:8), A (2⁴:3³), Ais / Hes (5:9), H (8:15), C (1:2).
 
 
 
Harmonie
 
Člověk se rodí do světa ve kterém není sám a baví ho společný život včetně společného zpěvu. Vznikají tak alespoň dvojhlasé hudební projevy, které mají své speciální zákonitosti. Například takovou, že společným zpěvem se často dostáváme do disonantních souzvuků, které je zapotřebí uklidnit následnými konzonancemi. To je běžné i mimo hudbu v běžném životě společnosti. 
 
 
Temperovaný Pythagoras
 
Vzhledem k tomu, že v základních poměrech lze zpívat od jakéhokoli tónu, vzniká u člověka představa specifické tóniny, a v teorii vzniká představa tóninového systému, s kterým se zabýval nejeden teoretik. Jednou přišel Pythagoras a naladil celou hudební teorii podle systému kvint. Tedy každý ze třinácti tónů, které se nacházejí na klaviatuře v jedné oktávě, odvodil postupným laděním od základního tónu po kvintách až po tento samý tón, ale o třináct oktáv výše; a tyto tóny pak převedl do jedné jediné oktávy jako (Pythagorejskou) chromatiku. Vznikl tak do dnes uznávaný systém tónů a tónin v kvintovém kruhu. Ale má to (nejeden) háček, přišlo se totiž na to, že takto přesně určit tóny a tóniny nelze, protože základní tón a tento samý tón po kvintách o třináct oktáv výše k sobě přesně neladí. Tento jev se nazval Pythagorejským kómatem. (Navíc k sobě neladí ani tercie.) 
 
Copak ale s pythagorejským komatem? Na konci středověku to jeden akustik vyřešil, a to tím, že k sobě sladil základní a poslední tón do přesných oktáv a trochu tak rozladil každou kvintu a ostatní oktávy i sekundy, tedy vzniklo ladění barevné (temperované),  ve kterém k sobě až na oktávy jednoho tónu neladí v základních poměrech cokoli.
 
Temperované ladění se však i přes svou teoretickou rozladěnost celkem pěkně ujalo a v současné době zní velice hezky na nástrojích, na kterých vzniká tón krátkým úderem nebo drnknutím, jako klavír nebo kytara, kde mísením těchto nepřesných základních poměrů zní jako zvukové vlny přes hrané tóny v akordických harmoniích. Dobře zní také varhany, když je člověk poslouchá zvenčí chrámu. 
 
 
Polytonalita
 
Hudební nástroj, na který lze hrát současně pouze jeden tón, může být sám o sobě nástrojem pouze melodickým, protože harmonie je alespoň dvojhlasá, a může se ladit dle tóniny jak jsem uvedl v tonálním ladění a standardně na něj intonovat dle tonální chromatiky v poměru se základním tónem. Co se týče nástrojové souhry, jsou následující dvě možnosti, a to naladit všechny melodické nástroje do jedné tóniny (podle jednoho základního tónu, 440 hz), kde by měly všechny přesně stejnou výšku jednotlivých tónů v celé chromatice. Nebo každý ladit dle jiného tónu, kde si můžeme představit, že by teoreticky ty samé chromatické tóny byly u dvou různých nástrojů výškově rozdílné a netvořili by tak ani unisonové primy, ale poměry barevné. Vzhledem k zjištění že temperované intervaly zní velice pěkně, bych zvolil druhou variantu a nechal tak fungovat akustiku prostoru, kde by jako u impresionistického obrazu měli posluchači odstup od hudebního tělesa a tak poslouchali barevný soulad nástrojů.
 
V současné době se smyčcové hudební nástroje ladí dle Pythagora do kvint a kvart, což má ve výsledku ten samý efekt, že se temperují podobně jako klavír nebo varhany. Vzniká tak problém, když se na takovéto nástroje hraje melodicky, protože melodická hudební složka vychází z ladění tonálního, a v praxi pak tato neadekvátnost vede k mnohým nedorozuměním. Což ovšem neznamená, že by na ně melodie hrát nešly, ale že již mají melodie charakter Pythagorejský.
 
U smyčcových nástrojů, které jsou převážně melodické i když na ně lze hrát dva tóny naráz, je tak možná praxe dvojí: Pythagorejská a Tonální.
 
Například kontrabas lze ladit kromě kvart, do poměrů mezi strunami: kvinta, kvarta a velká tercie.
Ostatní smyčcové nástroje na které chceme myslet ryze melodicky doporučuji ladit od nejhlubšího tónu kvintu, kvartu a kvintu. Dnes je možné ladit takto kontrabas do E, violu a violoncello do C a housle do G. V praxi by tak mohly tyto dva typy ladění na smyčcových nástrojích vytvářet souhru Pythagora a Polytonality.
 
 
Plovoucí ladění
 
Pokud by se v melodické lince tvořil jeden interval od druhého, celá intonace by plavala a my bychom zpívali teoreticky ten samý tón, v reálu, jinak vysoko, nebo nízko. Perfektně to umí počítače. Sám jsem tak napsal několik programů, které jsou takto rozvolněné časem, ale v souzvucích, které zaznívají naráz v přítomnosti jsou postavené na přesných durových a mollových kvintakordech. 
 
V těchto skladbách jsem nechával náhodně a permutačně (tedy v kombinacích bez opakování) odehrát všechny obraty akordů, které jsem navzájem spojoval přes jeden zadržený tón. Dle mého názoru je to možný způsob plovoucí algoritmické harmonie. 
 
 
 
Rytmus
 
Když člověk dospívá začíná přicházet na to, že život je někdy těžší a někdy lehčí, což lze do hudby převést jako střídání těžkých a lehkých dob. Čím je toto střídání pravidelnější, tím zní hudba rytmičtěji. Co více, pokud se v hudbě nerytmizuje na jeden ozvučný tón, měly by tyto tóny být k sobě sladěny též co nejpravidelněji, pak lze mluvit o rytmickém ladění.
 
 
Tónové ladění
 
Toto ladění je zcela pravidelné, je tak pravidelné, že může znít dobře na ozvučných rytmických nástrojích jako jsou bicí. Jedná se o chromatiku naladěnou od třináctého po šestadvacátý harmonický kmit základního tónu.
 
V praxi jsou dle záměru dvě možnosti. Ton A umístěný na pozici šestnáct:
 
1) Vezme se komorní a 440 hz a vydělí se šestnácti. 
2) Výsledek se násobí 13 a získáme tón fis, pak se původní výsledek násobí 14 a máme tón g, dále se postupuje s původním výsledkem a dalšími celými čísly až po 25 (
3) celá tato Tónová chromatika se přenese do zbývajících oktáv.
 
Nebo možnost druhá, vzhledem k dosažitelné přesnosti a tomu, že ryze rytmické nástroje jsou jen ozvučné, které posluchačům zní v tónech velice střídmě, a které by se měli ozývat mimo ostatní tónové standardy, aby byli dobře slyšet a mohli tak udávat přesný rytmus, lze prakticky toto ladění uvést v hru jako frekvence 13 až 25 přenášených do vyšší a vyšší oktávy násobením dvěma.
 

_____________________________

(Profous: Počítač v plovoucím ladění je první harmonicky přesný hudební nástroj, který lze převést na elektrické piano/varhany, kde by se souzvuky automaticky dolaďovaly do přesných intervalových poměrů vzhledem k úhozu na klaviatuře. Ale protože jsou počítače velice přizpůsobivé, lze uvažovat o tom, že by takovýto hudební nástroj mohl ladit dle jakéhokoli standardu, i těch které jsem v této práci nezmínil, protože je nepovažuji za základní.)

_________________________

 

Systém standardů ladění:

 

Melodie

- Tonální ladění

 

Harmonie

- tonální ladění

- barevný Pythagoras

- Polytonalita

 

Rytmus

- tonální ladění

- barevný Pythagoras

- Polytonalita

- Tónové ladění

 

 

 

 

 

 

 

Autor Slav Milo, 05.08.2019
Přečteno 68x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Frr
ikonka Komentáře (8)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

úžasné..již předsokratici přece proklamovali úměru vzdálenosti viditelných hvězd na nebi s číselně vyjádřenými rozestupy tónů strun na harfě...:-D* ST*

07.08.2019 01:58:01 | Frrreagovat

To by mohlo být taky fajn, díky.

07.08.2019 08:04:21 | Slav Miloreagovat

Já mám na kytaru e-ladičku.:-)A moje uši taky občas slyší nelibozvučnou rozladěnost.

ps: A kdybys slyšel, jak můj otec ladí housle, smál by ses. Má ladění dle vlastního hudebního hluchu odlišné od jakékoliv stupnice. Rytmus má taky svůj. Ale hrát na skřipky ho hrozně baví...:-))

05.08.2019 19:22:41 | Lighterreagovat

Drahý lightere, moc jsi mě nepochopil, ale dopíšu ti to. Co zní tobě jako nepřesné ladění, zní v sále jako barva nástroje a vzhledem k tomu, že já již temperák (barevnost) v hudbě chápu zcela, rozhodně bych se nesmál, kdybych k tomu neměl důvod, ale spíš bych vás oba obdivoval ;-)

05.08.2019 19:42:37 | Slav Miloreagovat

Ani jsem to nemohl pochopit, jsem jen amatér, co ladí/neladí a brnká přez díru pro radost. :-D

05.08.2019 19:55:07 | Lighterreagovat

To je dobře, ale i jako amatérovi by ti mohlo udělat ještě větší radost, že když si tak brnkáš, tak nemáš myslet na matematicky přesnou intonaci tónů, ale můžeš si k tomu třeba i zazpívat.

05.08.2019 19:59:53 | Slav Miloreagovat

Ano, vyju svoje rádoby kytarový kvílivý blues tak, jak mi jde ze srdce. :-D

06.08.2019 16:19:58 | Lighterreagovat

to bych si někdy rád poslechl.

06.08.2019 16:40:19 | Slav Miloreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter