Tato funkce vyžaduje přihlášeného autora !!!
Živíme-li v dětech hloupost odstraňováním překážek, budeme sklízet aroganci a pohrdání

Živíme-li v dětech hloupost odstraňováním překážek, budeme sklízet aroganci a pohrdání

Živíme-li v dětech hloupost odstraňováním překážek, budeme sklízet aroganci a pohrdání

Jednou takhle zrána jsem našel ve schránce dopis z vězení: „Vážený pane, omluvte mé jednání, kterého jsem se vůči Vám dopustila. Prosím věřte, že jsem se ponaučila ze svých chyb a že svých činů lituji. Chci řešit náhradu škody, a proto Vás žádám o možnost sestavení splátkového kalendáře. Svůj dluh vůči Vám začnu umořovat po nepatrných částkách už teď po dobu VTOS a pak okamžitě, jakmile budu na svobodě. Prosím o odpuštění, změnila jsem svůj přístup k životu a ráda bych začala znovu a jinak.“ Světlá nad Sázavou, 29. dubna 2019.
Dojemný příběh osobnostní změny a nápravy jednoho téměř ztraceného lidského života, který v očistci došel pokání. Ale proč až teď… po tolika letech… kdy jsem na celou věc už skoro zapomněl?
Co člověka na takovém dopisu z vězení zarazí? Nápadně úhledné písmo, hlavička, jednací číslo, úplná absence pravopisných chyb. A pak mi to docvaklo! Bože, kolik jen jsem takových dopisů za svůj život sám napsal! Holce se blíží propuštění, možná žádá o prominutí zbytku trestu, takže pro soud bylo třeba opatřit důkazy o její duševní nápravě. Nakluše vězeňský psycholog, pod jeho vedením děvče sepíše kajícný text, nad nímž nezůstane jedno oko suché. Soudcovské kladívko vše odklepne a naše vězeňství vykáže zase vyšší procento úspěšnosti resocializace.
Velmi podobný pocit všudypřítomné lži mám také z dění v našem školství. Minulé pondělí mě při čekání na vlakovém nástupišti ohromil jásot deváťáků, ke kterým čerstvě dolétla zpráva, že jsou přijati na vysněné maturitní obory. „Z naší třídy se dostali úplně všichni! Na přijímačkách jsem skončila sedmnáctá. Z kolika? Z devatenácti. Kolik brali? No, asi třicet,“ křičí do telefonu zmalovaná dívka, co vypadá, že neumí dopěti napočítat. A všichni se radují. Z dětí jsou středoškoláci. Rodiče se tetelí hrdostí a roní slzy dojetí na absolventských plesech. Základky vykazují nadprůměrnou procentuální úspěšnost. Ředitelé středních škol do poslední chvíle loví i ty nejposlednější lůzry, aby své škole zajistili dostatečnou naplněnost. Je čas si vzájemně pogratulovat!
Jen ministerstvo školství z toho má zamotanou hlavu. Už jsou tam... na maturitních oborech… vzdělanost národa statisticky roste. Jenže jak to teď vymyslet, aby tu povinnou státní maturitu aspoň někdo udělal? Odložit ji každý rok o rok? Nebo ji zrušit úplně? Jak se z toho nejlíp vylhat? Moc mě baví debaty nejrůznějších odborníků a metodiků: Učitelé trpí syndromem vyhoření! Pomůžu jim pravidelné supervize a sebevzdělávání! Učitel musí umět zaujmout! Žáci jsou přetěžováni! Učme se od Finů a od Slovinců! Novelizujme Rámcový vzdělávací program! Přidejme učitelům, ať ještě chvíli vydrží mlčet!
Jako když vám na domě hoří střecha a vy místo hašení natíráte fasádu na růžovo a chlubíte se kolemjdoucím sousedům. Hlavně nepohlédnout pravdě do očí. Občas s chutí pozoruju děti z obce na jejich ranní cestě do školy. Jakési ponuré procesí duchů ploužících se za sebou v třicetimetrových rozestupech s hlavami skloněnými do dlaní. Nikdo nemluví, nikdo nevzhlédne k nebi, okolní svět jako by pro ně neexistoval. Mentální vyspělost dnešních náctiletých vůbec neodpovídá jejich biologickému věku. Nás v jejich letech zajímaly sex, drogy a rock'n'roll - oni honí panáčka po displeji.
Člověka ve výkonu trestu (dnes už se dokonce ani nesmí říkat vězeň) nenapravíte tím, že mu v kriminále vytvoříte komfortní prostředí a budete za něj žehlit jeho průšvihy. Možná ho změníte tím, že mu jasně ukážete hranice, které překročil, a dáte mu pocítit důsledky jeho činů. A podobně je to i s dítětem ve vzdělávacím systému. Naše dorůstající mládež ve školních škamnech je tak zpohodlnělá a vzdálená realitě, že snad ani nemůže chápat význam vzdělání v životě člověka. A my hledáme tisíce výmluv, proč od dětí nic nechtít. Umetáme jim jejich cestičku ke štěstí, vláčíme je po poradnách a chodíme si stěžovat na rodičovské schůzky. Vzýváme alternativní školství, které odstraňuje známkování, aby se nepoznalo, že děti jsou líné a nevychované. Preventivně odstraňujeme z cesty síta, která mají ukázat pravdu. Víc než prospěch nás zajímá, kam vezme škola děti na výlet. Když žák necítí obavu, že propadne, nebo že se nedostane na školu, těžko ho něco motivuje k činnosti. Zkuste pak zaujmout pro literaturu někoho, kdo nikdy nepřečetl knihu a ani to neplánuje.
Svrhněme konečně z piedestalu tu pokřivenou Rousseauovu ideu, že v dětech je pouze dobro. V každém je kousek Kaina i kousek Ábela. Člověk dospěje k pokoře porážkami a zklamáním. Zlo nepřichází odnikud zvenčí, ale je ukryto uvnitř nás. Živíme-li v dětech hloupost odstraňováním překážek, budeme sklízet aroganci a pohrdání.
Autor Clairvoyant, 14.05.2019
Přečteno 124x
Tipy 9 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Jeněcovevzduchukrásného, ewon, , Frr, Philogyny, hanele m., Isabella Monvoisin
ikonka Komentáře (9)
ikonka Komentujících (7)

Komentáře

V každém je kousek Kaina i kousek Ábela,
jak Výstižné.

06.08.2019 15:35:17 | Jeněcovevzduchukrásnéhoreagovat

No a co bys čekal: můžeme začít takříkajíc od hlavy - od roku 1990 je tu třeba na postu ministra 21. jedinec (kdybych se mýlil, někdo mě opravte); každý z těch jedinců má nějakou svoji vizi (pokud možno diametrálně odlišnou od svého předchůdce, aby to bylo ještě o něco lepší).

Za druhé – skladba škol by měla být „do pyramidy“ – základna je počet škol základních, vrcholem počet škol vysokých. U nás ve městě třeba na 14 základních škol připadalo deset škol středních, což mně osobně přijde postavené na hlavu; při tomto poměru by se jen, s prominutím, pablb na nějakou z nich nedostal.

Za třetí – ještě si vzpomínám na zavedení devítky (údajně z důvodu, že se patnáctiletí rozhodnou rozumněji než čtrnáctiletí, kam dále na školu); tehdy pro to nebyly osnovy, učebnice, prostě nic. Postupem času došlo k tomu, že se učivo nikoliv dodalo, ale rozvolnilo z osmi do devíti let a navíc po zániku centrálních osnov mraky věcí prostě z učiva zmizely (to jen pro případ, že by měl někdo námitku, jak jsou dneska žáci ve škole přetěžováni).

Za čtvrté – postup žáka do vyššího ročníku věkem (zavedeno, tuším, za paní Buzkové): v podstatě jde o to, že žák, který na konci roku „rupne“ a nesloží reparát, může dotyčný ročník opakovat maximálně jednou (jako jeden z důvodů se udávalo, aby ve třídě třeba nebyl žák o dva nebo tři roky starší, což je ve světle toho, že např. v nejmenované MŠ má 8 sedmiletých dětí další odklad, a tak se teoreticky může už v první třídě potkat dítě ani ne šestileté s dítětem, kterému je osm let, argument přinejmenším zvláštní). V praxi to znamená, že pokud bude mít v tom samém ročníku po propadnutí „kule“ ze všeho, co se mu naskytne, postoupí výš věkem, aniž by hnul brvou; co bude ve vyšší třídě kromě čurbesu dělat, je mně osobně záhadou, ale nabíledni je, že všem čtyřkařům zbudou leda oči pro pláč, protože oni museli na ty čtyřky vynaložit aspoň nějakou námahu. Ovšem pozor – je mi znám případ žáka, který takto odcházel z osmičky, ale poslední ročník, kde neměl na konci roku nedostatečnou, byla šestá třída, takže oficiálně ukončil nikoliv osm, ale pouze šest let základní školy.

10.06.2019 14:10:49 | paulmatthiolereagovat

Za páté – neúspěchy u státních maturit jsou logickým důsledkem výše napsaného, nikoliv nějakého přetěžování; třeťák na stavební průmyslovce nemá páru, jak se liší kužel od pravidelného čtyřbokého jehlanu, zdravotní sestra klidně pacientovi vydezinfikuje ránu 30% roztokem peroxidu vodíku, anžto nemá ponětí, jak ten roztok naředit (a dalo by se pokračovat hezky dlouho).

Za šesté – řada rodičů na děti zvysoka kašle, protože od toho, aby je vychovala a vzdělala, je tady přece škola a jejich péče o potomstvo prvním ročníkem ZŠ končí; pokud náhodou škola něco chce po rodičích nebo dětech, je to problém, v horším případě buzerace až šikana (kupříkladu oblíbené téma domácích úkolů). Rodiče ani nemají čas na to, aby se koukli na prospěch dítka během školního roku – nafackovat mu potom v pololetí za čtyřky či cokoliv jiného ale problém nemají…

Za sedmé – pokud se rodič dítěti věnuje a je schopen a ochoten mu povysvětlit látku základní školy, je to vůči těm ostatním, co takové štěstí nemají (i když rodiče, kteří sami ukončili základní školu a měli by být s to učivo vysvětlit, nebo si nad to aspoň sednout a dát to dohromady, mají), nespravedlivé a hovoří se v té souvislosti o „lepšolidech“.

Za osmé – nedivím se řadě kantorů, že se cítí, jak se cítí, protože to je tlak ze strany dětí (u těch je to ale aspoň tlak očekávaný), rodičů, vedení školy, ČŠI,… a ono to prostě bez té spolupráce prostě nepůjde, což ovšem musí dolézt všem zúčastněným stranám.

Dál se mi už psát nechce, seděl bych u toho do večera :-/

10.06.2019 14:15:36 | paulmatthiolereagovat

Část 2:
Ve své podstatě bych ani nechtěl z toho udělat úvahu o školství, ale nejspíš to k tomu spadne.
Přijde mi, že ta zásadní otázka v titulku je vlastně: jak děti vychovávat, jak je motivovat, jak s nimi pracovat... A tahle otázka nesměřuje primárně na učitele, ale na rodiče.
No a jako nerodič a přístupem spíš jako dítě, co k tomu dodat...

Co mi přijde taky a co jsi v úvaze ilustroval je podle mě ten stav, řekněme na základce, kde na jedné straně jsou ty "nové a pokrokové" teorie a hrubě se střetávají s tím, jak ty děti jsou "nevychované a hloupé". Teď budu předstírat psychologické vzdělání. Kolik z toho "hloupé" je reálně nízké IQ? Jak vysoké je IQ rodičů? Co dělala matka během těhotenství? Kouřila? Pila?
"Nevychované"... kolik z toho lze popsat nejrůznějšími syndromy ADHD, autismus, LMD, poruchy chování. Kolik z toho je léčitelné a jakými odborníky... kolik by to všechno stálo?
Realita je taková, že před třídou dětí s X diagnózami (některé třeba dosud neznámé) stojí jedna strhaná učitelka a někdy jedna strhaná asistentka (i ony možná mají nějakou diagnózu: úzkosti, závislosti, syndrom vyhoření, syndrom jsem sama na tři děti). S velkou pravděpodobností by potřebovali další vysokou školu, aby měli šanci vůbec porozumět diagnózám svých žáků (které ale ještě navíc nemusí být stanovené správně). Takže prakticky to řeší stejně citem a podle své povahy.

Problémy školství v jistém smyslu vždy vyžadují element Božího zásahu v tom smyslu, že nějaký nedokonalý prvek nahradíme dokonalým. Tím prvkem může být: žák, rodič, učitel, ministr, osnovy.
Nejjednodušeji se asi mění ministr a pak osnovy.

06.06.2019 10:05:31 | ewonreagovat

obecně se mi tvůj styl líbí, ale tady tak nějak nevím. Přijde mi to opravdu složitější a vlastně nevím, co bych na tom vylepšil.

06.06.2019 09:49:07 | ewonreagovat

Začíná to: počkej, já ti ty boty závažu..

15.05.2019 16:49:30 | SOBEC

Ta fotografie je z doby, kdy snad ještě ani mobilní telefony nefotily... Nicméně díky za přečtení KK :-)

15.05.2019 16:39:34 | Clairvoyantreagovat

A teď je paradox že autor na obrázku sedí sytý u nějakého bufetu a někdo ho sejmul mobilem (s panáčky na disleji). Úvaha je napsaná velmi dobře - ale problém naší civilizace 1000x složitější.

15.05.2019 07:13:55 | Karel Koryntkareagovat

už jsem si říkal kde je K.K. - ten náš věrný "obsedantní kritik"-teda ten co má nutkavou potřebu kritizovat za každou cenu..heslo dne: až Koryntka se jednou zasekne..autor se jeho nečekané nepřítomnosti zalekne..***

15.05.2019 09:43:30 | Frrreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter