Energie slov

Anotace: Strašný pozor na děsná slova. Umíme se ptát? Musíš nebo nesmíš?

ENERGIE SLOV

Sedím v kavárně. K vedlejšímu stolu přicházejí dva hosté. Nebo vlastně hostky, jak by mě dnes někdo opravil. „Ahoj, strašně jsem se na tebe těšila“, vítá kamarádka kamarádku. Tak to je strašný, pomyslím si. „Nechceš si sednout k oknu?“ Nabízí jedna žena strategickou pozici s výhledem té druhé. Odpověď uhodnu. „Nechci, díky.“ Ženy se usadí a započnou hovor. Trochu se stydím, že poslouchám. Mluví ale tak nahlas, že to nejde přeslechnout. „Nesmíš ze sebe dělat chudinku. Musíš mít navrch“. Poučuje zkušenější žena druhou. Té mi začíná být trochu líto. Raději otevírám knihu. Číšník mi přináší kávu. Na mé poděkování odpovídá „není zač“ a já mám pocit, že ho obtěžuji. Je to škoda. Stačilo by tak málo…

Strašný pozor na děsná slova

Říkáte často spojení jako děsně krásný nebo hrozně dobrý? Slýchávám je kolem sebe každý den. A občas mi to taky ujede. Jakmile to vyslovím a slyším sama sebe, uvědomuji si, jak nehezky to zní. Ono nejde jen o to, co říkáme, ale jakou energii to s sebou nese. Pokud tato slova používáte nepřiměřeně často, co tím ve skutečnosti říkáte sami sobě a svému okolí?

Například když vám někdo opakovaně říká, že vás má strašně rád, může za tím být podvědomý strach, že nedokážete jeho lásku opětovat. Strach, že mu budete nevěrní. Strach, že mezi vámi nebude důvěra. Strach, že ho jednou opustíte. Jsou to představy, co strašného se může stát. Tyto strachy mají pravděpodobně souvislost s nějakou minulou událostí, která je ukrytá hluboko v nevědomí.

Pokud dáváte velmi často najevo, že se vám něco hrozně moc líbí, může to nést poselství, že neumíte být zcela sami sebou. Strašně rádi se smějete? Není za tím skryta nějaká vnitřní bolest? Když strašně rádi jíte, může to mít co dočinění s nízkým sebevědomím, neschopností mít rád sám sebe. Jíte a zároveň máte strach, že přiberete.

Nejsem psycholog, zato mám na ta slova radary. Když mi někdo řekne "mám tě strašně rád", libý pocit to ve mně nevyvolá. Když je něco "děsně hezký", tak si nejsem jistá, jestli to je děsný, nebo hezký. Když se na něco "strašně těším", jsem vlastně plná strachů. A když jsem se jednou šíleně zamilovala, bylo to dost šílené.

Možná ta slova používáme nevědomě v závislosti na minulé zkušenosti, bolesti, strachu. Možná jsme zvyklí je používat odjakživa, protože je slyšíme všude kolem sebe. Možná jen chceme zesílit význam toho, co chceme říci. Ať tak anebo tak, zkusme to naopak. Zkusme je nahrazovat slovy pozitivními. Nebo ty strašně hrozné a příšerně děsné ukrutnosti a šílenosti úplně vypusťme z našeho slovníku. Oni totiž slova mají kouzelnou moc. Můžeme čarovat tak, aby to hezky znělo.

Umíme se ptát?

Nevezmeš si ponožky? Nevezmu. Nedáš si čaj? Nedám. Nepůjdeš se mnou do kina? Nepůjdu. Nechceš se se mnou milovat? Nechci. Nepřinesla bys mi telefon? Nepřinesla. Nechceš …. doplňte si, co chcete, odpověď bude zřejmě NE.
Jen velmi zřídka se mi stává, že na zápornou otázku přijde kladná odpověď a obráceně. Když se mě kamarádka zeptá, jestli s ní nepůjdu do kina, mozek ihned reaguje záporně. Až po chvíli začnu přemýšlet, proč vlastně nechci. Pokud by otázka zněla „Půjdeš se mnou do kina?“, naskočí mi okamžitě řešení, jak to udělat, abych jít mohla. Tedy samozřejmě pokud jít chci. Podobné je to i s ostatními zápornými otázkami. „Nemáš chuť na dort?“ slyším otázku a vzápětí i svoji odpověď, že nemám, přestože se mi sbíhají sliny. Poté, co si to uvědomím, o dort požádám. Pokud už není snězený. Navíc s pocitem, že mi ho hostitel nabídl jen ze zdvořilosti.

I s otázkami se dá kouzlit. Vlastně i trochu manipulovat. Volit slova podle toho, jakou odpověď bychom chtěli slyšet. Když chci milou návštěvu srdečně pohostit, zeptám se s očekáváním kladné odpovědi „Dáš si čaj? Nebo kafe? Co ti mohu nabídnout?“ Jiné to je při nečekané návštěvě otravné sousedky. To ráda použiji zápornou otázku „Nedáš si něco?“ a předpokládám, že si nic nedá. Bohužel i zde výjimka potvrzuje pravidlo, a tak pokud jde o otravnou sousedku, je téměř jisté, že si odpověď nejprve řádně promyslí a to něco si dá. Pro tyto případy je lepší neptat se vůbec .

Musíš a nesmíš

Když se narodíme, nic nemusíme. Dostaneme jídlo, přebalí nás, pochovají. My si jen spokojeně spinkáme, broukáme, pozorujeme ten veliký svět a užíváme si to. Malinko povyrosteme a už to začíná… musíš hezky papat, nesmíš házet jídlem, musíš kakat do nočníčku, nesmíš se počůrávat... rosteme a pokračuje to... musíš si vzít čepici, nesmíš hrát na mobilu, musíš hezky zdravit, nesmíš se bavit s cizími lidmi... rosteme a nekončí to... musíš udělat maturitu, nesmíš ponocovat, musíš si dávat pozor, nesmíš se nechat zblbnout... rosteme a neutečeme před... musíš už si někoho najít, nesmíš se celé dny flákat, musíš být silná/ý, nesmíš se bát…

Odkud se ty musy a zákazy berou? Od našich nejbližších, známých, ale především od nás samotných. Od dětství slýcháme, co všechno musíme a nesmíme. Už jsme si na to tak zvykli, že bez toho ani nemůžeme být. A tak, když jsme konečně svobodní a dalo by se říci, že nic nemusíme a vše můžeme, začneme se omezovat sami.

Co se rozhodnout, že to, co si myslíte, že musíte, zkrátka chcete. Koneckonců, jak říkává můj tatínek, musíme akorát umřít. Stane se něco, když nahradíme slovíčko MUSÍM za CHCI? U mě ano. Věci, které chci, dělám s větší radostí. Užívám si je. To co se musí, se mi hnusí. A tak když třeba „musím“ vyžehlit, počkám na chvíli, kdy se mi chce. Třeba když venku prší. Pustím si nějaký zajímavý rozhovor nebo oblíbenou audioknihu a žehlení jde samo.

A co vše nesmíme? Některé věci jsou dané. V obci se nesmí jet víc než padesátkou. Nikdy jste to, řidiči, neporušili? Alkohol se nesmí pít do osmnácti. Nikdy jste, milí rodičové, nedali cucnout piva svým nezletilým dětem? Je zakázané krást. Nikdy jste, a teď ruku na srdce, nic neoprávněně nevzali? 

Když vyměním NESMÍM za NECHCI, nutí mě to k větší zodpovědnosti. Můžeme si dělat, co chceme. Jen je třeba počítat s následky. Možná by nebylo od věci, vést k větší zodpovědnosti i naše děti. Nechat to více na nich. Pořád jim něco nenutit a nezakazovat. Stačí ukazovat cestu. Vlastním přístupem. Nemusím své děti nutit brát si čepici. Stačí je upozornit, že jim může být zima. Ale taky nemusí. To, že je zima mně ještě nutně neznamená, že je zima všem okolo. A pokud bude? Příště si toho kulicha nasadí dobrovolně. Možná :-).