Den "neúspěšného" umělce

Den "neúspěšného" umělce

Budík v pět.
Začíná další ráno a já přemýšlím, jestli se mi vůbec chce z postele. Pes však kňučí, takže se musím zvednout. Nejdříve se však musím vymotat z propocených peřin. Měl jsem opět noční můry.
Zatím, co se je snažím zapomenout a snažím se dát aspoň trochu do pořádku pomocí vody, zubního kartáčku a hřebene, přemýšlím, co napsat.
Možná bych mohl popisovat své sny, ale to asi nepůjde. Ne všichni by měli pochopení pro můj cynismus. Nemluvě o sarkasmu a ironie. Moje hlava jinak ani přemýšlet neumí. A už vůbec ne ráno.
A tak stojím v kuchyni, balím si cigaretu a zahazuji veškeré nápady, které se mi v hlavě hromadí.
Nechci s nimi mít nic společného.
Pohádky? Jděte se bodnout. Nic v životě nekončí šťastně. Vždyť nás zabíjí i pouhý nádech.
Poezie? Dneska na to není čas. Navíc svět ani romantické místo není.
Romantický román popisující příběh dvou lidí, co se hledali, až se našli? Mám pocit, že o něčem podobném je celý Harry Potter.
A tak jdu ven se psem, kouřím a snažím se neřvat na psa, který je jenom rád, a užívá si pohyb se mnou po venku. Nemám rád tu jeho radost. Psi se vždy se vším snadno vyrovnají a žijí dál. Oni si vždy zvyknout…
A už ho táhnu k sobě a dávám mu čočku, protože zase něco olízal. Jsem nervní jen z toho, že existuje on, já i celý tenhle svět. A když se vracím domů, dám mu jen vodu a granule a nevšímám si ho, přitom on sedí, vrtí ocasem a jeho výraz připomíná šťastný úsměv.
„Nečum na mě. Nic ti nedám.“ Zavrčím a zavřu se v kuchyni. Něco mě zase žere… Asi tak všechno.
Po snídani mě čeká cesta do práce.
Znechucen tím, že opět bude muset mluvit s lidmi, nebo být v jejich přítomnosti. Nechce se mi tam. Plat je nízký a to mám zodpovědnost za celou budovu.
Musím hlídat zda lidi mají roušky, zda jsou klíče na svém místě, zda nikdo neničí majetek… A ještě posloucháte, jak vás nepotřebují.
Pár krát jsem jim ukázal, jak moc se pletou, ale hádejte se s lidmi, co si myslí, že jsou něco více jen kvůli hromadě písmen před jménem.
Chápu, že dřeli a tvrdě makaly, ale od malička mi do hlavy vtloukaly, jak se chovat k druhým. Myslím, že tihle lidé by potřebovali znovu lekce občanské výchovy.
Na oběd? Suchý chleba s paštikou. A ani si ho nemohu sníst, protože začínají chodit lidé, kteří nerespektují vývěsku: „Pauza na oběd.“
Rozrazí dveře a hned požadavky, přitom já si stihl, zatím, kousnout jen třikrát a to málem s dvouminutovou pauzou…
Ale i tak musíte potlačit vztek a prostě se usmát. A nemyslet na to, jak strašně moc bych rád vzal do rukou monitor a omlátili ho dotyčnému o hlavu. Takže musím potlačit příval hněvu a chovám se ledově a odměřeně, abych náhodou nenavázal i nějaké přátelské vztahy s lidmi, kteří tudy prochází.
A pak přichází konec směny.
Pochůzka po pracovišti, zápisy do knih a následně vysvětlit kolegovi co se dělo během směny… A on pak vypráví, jak se dobře vyspal, jak skvělé měl ráno se svou přítelkyní a jak skvělí je život.
Občas přemýšlím o zbrojním průkazu. Jen tak. Pro jistotu, kdyby mi někdo moc lozil do mého osobního prostoru. Ale díky mému výrazu a vzhledu, ani tu zbraň nepotřebuji.
Takže si užiju krátký výlet autobusem a stejně vystoupím dříve, protože domů se mi nechce. Takže se flákám po ulici a přemýšlím o tom, co vše se ve světě děje. A mám vztek, že to nemůžu změnit. Mám vztek, že se nedá s tím nic pořádného dělat.
I když vnitřně vím, že bych mohl dělat něco aspoň se sebou, stejně radši budu jen nadávat a vztekat se.
No a pak nákup. Něco málo, abych přežil a pár piv. A jakmile přijdu domů, beru psa, piva nechám v batohu a jdu se projít.
Kašlu na jídlo. Kašlu na vlastní potřeby. K čemu se snažit? To mi pořád probíhá hlavou.
Na poli je pes šťastný a já bych chtěl být taky.
Usmívat se, jako se usmívá on a dovádět jako on. Ale stejně se otočím zády, otevřu pivo a zapálím si, jen abych nemusel přemýšlet nad tím, jak jsem to vše zvoral sám. A když mi pes přinese klacek, bez zájmu ho odhodím a dělám, že mě nezajímá. Přitom vím, že tahle malá, psí dušička je tady pro mě, i když já se nezajímám.
A jsem zase doma a nevážím si toho, protože to není podle mých představ. Je to jen líbivá fasáda, kterou bych nejradši zamaloval černou barvou a udělal na ni dlaní rudé otisky a konečně bych měl kolem sebe svět, jak ho vnímám. Jako Temnotu plnou rudých facek.
Otvírám další pivo a pozoruji pálící se jídlo. Moje nechuť k němu roste, dokud ho nevyhodím a než abych byl doma a uklidil, jdu radši ven se psem a jsem tam až do večera, než nenastane čas vrátit se domů a jít do postele a opět se nechat pohltit nočními můrami.
Každý den.
Pořád dokola, bez ohledu na následky a jak moc lidí chce, abych se k nim vrátil a byl s nimi. Kašlu na to. Jsou to jen lidé a ti umírají a rodí se. A svět to nezajímá.
Svět se stále otáčí a otáčí a mi se jednou staneme jenom vzpomínkami, žijící v hlavách ostatních. A já tak přežívat nechci. Buť prázdnota, nebo tohle Peklo s cedulkou Život.


A je tu další ráno.
Opět budík, opět cigareta, opět pes a opět práce.
Nekonečný kolotoč, ze kterého se potřebuji vysvobodit, ale neudělám to, protože mi to příjde svým způsobem pohodlné a navíc se člověk nemusí ani moc snažit.
Nenávist a vztek je jednoduchá věc. Člověk nemusí udělat nic proto, aby se objevily. Vždy při vás, vždy na vaší straně. Vždy hají vaše zájmy i vás a pomáhají vám přežít den.
Nezajímá mě, že mé okolí trpí.
Okolí trpí pořád. Stejně jako já a nikoho to nezajímá. Takže mě nezajímá svět.
Zajímá mě jen přežít další den a nějak to zaklepat až do své smrti kdy mě spálí a můj popel nechají rozfoukat kdesi na poli, daleko za městem.
Den co den mám sen, že konečně začnu psát, ale místo toho vzpomínám, jak jsem kdysi zakopl a od té doby jsem se nezvedl a nezačal znovu.
Nesebral jsem energii a sílu začít zase znovu, protože ležet a stěžovat si, je jednodušší, než aby se člověk změnil.
Můj pes mě stále vítá, ale já ho ignoruji, jako by mi připomínal všechny chyby, co jsem v životě udělal. A tak ho nechávám být a přemýšlím, jestli ho někomu neprodám, aby bylo více peněz na pití.
Ano, takový jsem. Bez zájmu a přání. Bez citů a emocí…
A všechna ta smyčka trvá už týdny.
Se psem, i bez psa, neustálý pocit méněcennosti jen proto, že to nechci změnit. Nemluvě o tom, že mi občas i chybí něčí přítomnost a neexistuje nic a nikdo, kdo by to místo vyplnil.
Na to moc lidi odpuzuju. Jako bych měl na čele nápis: Nepřátelské prostředí.
A teď ztrácím i přátelé a říkám si, že to je dobře, protože mi stejně nerozuměli a nikdy by mi nedali, co bych od života čekal.
A tak to jde dál, den po dni, týden po týdnu. A měnit se mi to nechce, protože si vždy řeknu: „Proč? Co mi to přinese? Bude snad svět lepší?“ Nebude. A stále s tím žiju.
Vlastně jsem žil… dokud jsem se jednou definitivně nezbláznil a nešel do knihovny a neuviděl tebe…
A já teď přemýšlím, jak to vše změnit a jak začít znovu.
Před očima tvé hnědé, dlouhé vlasy a jsi jen o hlavu menší než já…
V ruce knížka od Stephna Kinga, v obličeji soustředěný výraz a zároveň úsměv.
Jak moc bych si přál, číst tu knížku s tebou a pak si o ni povykládat při svíčkách, v otevřeném okně a skleničkou vína. A když vidím, jak se probíráš mezi horory, mohu na tobě oči nechat a mozek začíná pracovat. Takže odcházím a mám konečně nový cíl

Ráno zvoní budík.
Pohraju si se psem a popřeju mu dobré ráno. Má šťastný výraz, že ho konečně vnímám. Ani ta procházka není špatná, protože teď se mám na co těšit. Těším se a doufám, že si něco přečteme spolu. Po dlouhé době snídám a cigaretu si balím až na cestu na bus.
Ten však vynechávám a místo toho jedu do práce na koloběžce. Do kopce to jde sice ztuha, ale i tak pokračuji dál.
V práci se snažím být příjemný a daří se to. I bez velkého tlaku sám na sebe. Snažím se na lidi i usmívat a snažím se je příjmout takové, jací jsou. Dokonce jsem i pozornější a pohotovější.
A pak jedu domů a tentokrát vystupuji na zastávce kousek od domu, protože spěchám za svým psem, který mě vyhlíží z okna a radostně mě vítá. Celé ho mě poslintá.
A pak jdeme na procházku kolem rybníku a já píšu přátelům, jestli něco dneska nepodnikneme, protože jestli ne, chci psát, takže budu nedostupný. A oni překvapivě přijdou a nutí mě do psaní, protože ví, že mi to jde.
A já sedím a píšu. Poznávám je a zapisuji jejich postřehy, myšlenky a nápady a kovám z toho svůj vlastní příběh, který chci někde předvést. A během toho psaní konečně začínám být šťastný a spokojený.
A hlavně naplněný.
A přátelé si povídají a poslouchají, když s nimi něco probírám. A pak je konec dne a já jdu zase se psem a opět mám před očima tebe, u těch knížek, jak saháš po Lovecraftovi s úsměvem dítěte v cukrárně. V hlavě si maluji, že ti možná do knihy schovám dopis a popíšu ti tam, jak šílená tahle kniha je a zeptám se tě na názor který si, za pár dní, snad přečtu.
Pes pobíhá a skotačí a já mu házím klacky a kopu do hromad listí. A má radost, že není sám, stejně jako já jsem rád, že je tady se mnou.
A pak sedíme doma a povídám si s ním o tom, co jsem napsal a on na mě hledí, výraz naprosté spokojenosti. Takže mu házím mlsku, aby si ke mně lehl na gauč.
A zatím co ho drbu, snažím se pracovat s textem, který má v sobě příšerně moc gramatických chyb, což mě docela rozesmívá.
A přichází večer. A jelikož ráno vstávám opět brzy, jdu spát, pln obav z nočních můr. Ale nemám je.

Ne.

Ve snu vidím, jak se usmíváš, protože jsi našla můj dopis a jsi ráda, že někdo má rád stejné příběhy, jako ty a já nacházím odvahu tě pozvat ven na procházku se psem.

Je snadné nadávat, sedět a vztekat se. Je snadné vše hodit za hlavu a utéct a doufat, že kousek dál to bude lepší. Člověk je predátor, zvíře. A zvířata vždy bojují, i když jsou v pasti, a snaží se z ní dostat.
Já to zvíře konečně v sobě nalezl. A to zvíře se těší, až tě zase uvidím, číst si knížku, kterou oba máme rádi.

Autor Dextero, 11.11.2021
Přečteno 178x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Text mě pohltil a dojal. Určitě se k němu opět ráda zas vrátím.

13.12.2022 21:42:26 | mkinka

Zrovna k tomuhle? Stejně se to nesplnilo...

13.12.2022 22:59:52 | Dextero

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí