Jedu na denní bázi

Když si přečtu tuto frázi - jedu na denní bázi, vždycky mě to zarazí. Záměrně říkám přečtu, protože v hovoru jsem to ještě nikdy neslyšel. Co tím takový člověk vlastně říká, že dříve jel na jiné bázi? Třeba pondělí–středa–pátek? A teď došlo k nejhoršímu a musí makat každý den? Chudák malá.

Představte si to v normálním hovoru. Potkají se dva operátoři stavebních prací ze sekce cihla–beton–vápno a jeden z nich říká: „Jak se máš, Franto?“ „Ále na hovno, jedu teď na denní bázi.“ Pepu to zarazí a říká: „Bacha na to, vole, drogy jsou sviňa.“

Nebo potká se stará Vomáčková se starou Omáčkovou. „Jak se máš, Mařko?“ „Ále blbě, přijeli mladí na návštěvu a já teď makám na denní bázi.“ „Hnus co?“
Čeština je boží

Češtinou se pomalu, ale jistě plíží celá armáda podobných nesmyslů, které nikdo nevyslovil nahlas, ale každý usilovně píše do e-mailů.

Vezměte třeba „posouváme projekt dopředu“. Kam jinam by se projekt posouval? Dozadu? Projekt, který se posouvá dozadu, se nejmenuje projekt, jmenuje se průšvih.

Nebo, a to je taky pecka, když ve filmu nájemný vrah musí zabít svoji oběť a řekne jí: „Neber si to osobně, je to jen práce.“ Tak po tom už odcházím, nic lepšího už se stejně nestane.

Podobně se nám zabydlelo „sdílíme stejnou vizi“. Sdílet vizi. Kdysi se vize zjevovaly světcům na poušti, dnes se sdílejí na Facebooku.

A pak je tady zlatý klasik „dám ti vědět“. Přeloženo do češtiny: neřeknu ti nic, a pokud se ozveš, budu překvapen, že tě to ještě zajímá.

A zlatý hřeb, nevolejte nám, my se ozveme sami a jejich různé modifikace. Až po nesmrtelnou klasiku: já ti zavolám.

Ale jsou i další perly, taková jedna ze života: „To nedám.“ Pěkná zkratka, jak neříct, že jsem úplná trubka a nic neumím.

Autor jede na denní bázi, ale ví, že to už nedá - přesto ten projekt posouvá dopředu, se sousedkou sdílí stejnou vizi a už jen čeká, až mu dají vědět.