Konec Odpouštění, část První.

Město jako nenasytný stroj

Tohle město pro mě není prostor k životu. Je to klec. Architektonický monument lidské lenosti a nenasytnosti, šedivá mašinérie postavená z betonu, asfaltu a plechových krabic obřích skladišť. Všechno je tu umělé, hlučné a nucené. Nad hlavou ti neustále rotují helikoptéry, ulice bičuje řev kamionů a vzduch smrdí spáleninou a prachem.

Civilizace tady úplně rezignovala na jakoukoliv ušlechtilost. I ta trocha přírody, co tu zbyla, je jenom zfalšovaná kulisa. Padesátimetrový pás zdecimovaných stromů, ubohá náhražka lesa, tu nestojí pro zvířata, ale jako izolace pro cyklostezku. Je to koridor pro měšťáky z luxusních vil, kteří si potřebují vyvětrat hlavy na drahých kolech. Celý ten prostor působí stísněně, zakrsle a vybydleně. Je to svět drátů vysokého napětí, na kterých umírají ptáci, a zdevastovaných mýtin, kde místo skutečného života roste jenom unifikovaná řepka.

Lidé: Paraziti bez tváře

Lidé, kteří tohle město obývají, dokonale kopírují jeho charakter. Jsou jako červi v systému – nenasytní, egoističtí a slepí k čemukoliv, co nepřináší okamžitý prospěch jejich vlastnímu egu. Ztratili schopnost základní lidské slušnosti. Neumí se podívat člověku do očí a narovinu říct obyčejné: „Mrzí mě to, podělal jsem to.“ Místo toho raději spálí mosty, urazí se a začnou kolem sebe kopat.

Vztahy tu nefungují na bázi respektu, ale na principu čistého parazitismu. Druhý člověk pro ně není parťák, ale zdroj. Levná pracovní síla, kterou můžou vysát, zneužít pod rouškou „přátelství“ nebo „rodiny“, a když ten dotyčný padne na hubu, prostě ho odkopnou jako opotřebovaný spotřební materiál. Laskavost a loajalitu si pletou se slabostí. Když jim dovolíš, aby do tebe rvali své nároky, berou to jako samozřejmost. Když postavíš zeď a řekneš dost, změní se v agresivní dravce, protože jim právě shořel plán na parazitování.

Samota: Moje milenka a druhá realita

Zatímco město mě drtí, samota je moje milenka. Je to pro mě tak neskutečně důležitý stav, že kvůli němu dokážu nechat všechno za sebou a odejít od všech. Samota je moje Dominika. Je to jediný prostor, který se stal mým skutečným, druhým domovem.

Jenom když jsem úplně sám, cítím klid, dokážu vnímat sebe, své vlastní myšlenky a nacházet odpovědi na otázky, které mě pálí v hlavě. Moje ideální představa o bytí je absolutní izolace – rozpadlá chata o jedné místnosti někde hluboko v lesích, kde v okruhu pěti kilometrů nepotkáš člověka a neuslyšíš jediné auto, které by ten klid rozbilo. Chci jen chodit na procházky a dělat si jídlo na otevřeném ohni. Samota pro mě není prázdnota; je to cíl a útočiště před tímhle shořelým světem.