Ustrojení člověka

Je třeba mít velké podezření ke každému, kdo mluví takto: „Hleď u člověka rozpoznat, jakou má duši. Pokud ta je krásná, nezáleží na tom, jak je jinak ustrojen.“

Člověk je podivuhodně propojený celek. Každá jeho část roste a umírá společně. Není velkého ducha bez horoucího srdce. Není hluboké myšlenky, která by nepovolávala k činům, jež mají naplnit srdce láskou, radostí či alespoň smělým zadostiučiněním. Mít velkého ducha a široké srdce z druhé strany vyžaduje odvahu. Žádný projev odvahy si však nelze představit bez vášně. Pouze vášnivost a srdnatý zápal pro věc nám dává zapomenout na nebezpečí, které se za odvahou skrývá. Vše v nás tvoří jednotu, každá částečka naší bytosti promlouvá stejnou řečí celkové vyspělosti či nedotvořenosti. Duše, cit, vášeň, tělo jsou vždy stránky jedné přirozenosti. A krása člověka utrpí nedostatkem kterékoliv z nich. Každá stránka nakonec bledne a ochabuje slabostí stránky druhé.

Jiná věc je ovšem naše „vyšší Já“, jehož kvalitou se jako všechny živé bytosti podobáme Stvořiteli. Leč kdo o něm má dnes alespoň tušení, natož aby se jím řídil?