O kultuře

Podstata kultury

Kultura určitého společenství není dána tím, co se lidem dává, ale především tím, co se od nich vyžaduje. A právě ono vyžadování může existovat pouze tehdy, pokud je zde někdo, kdo oprávněně vyžaduje, a na druhé straně někdo, kdo stejně oprávněně poslouchá. Znakem každé fungující kultury je proto řád, jednota morální i názorová, jednotné hodnoty a kulty společného uctívání. Jde o znaky, které sice nejsou vždy automaticky sdíleny, ale o které je usilováno všemi prostředky, a to jak prostředky duchovními (výchova, kázání, vzdělávání) tak prostředky mocenskými (zákony, represivní nástroje).

Národní kultura

Národ má ve svém základu slovo rod. Rod, jako genetický fenomén, se utváří rozmnožováním a sdílením pokrevního svazku. Smyslem rodového společenství je zachování rodu a jeho existence v pevné solidaritě všech jeho členů. Národ bez kmenové hierarchie a sounáležitosti založené na pokrevní příbuznosti je vágní pojem opřený pouze o spojitosti jazyka. Umělé vymezení kulturního dědictví národního státu na čistě jazykovém základě proto vytváří společnost, v níž se rodové i kulturní tradice ubírají samostatnou cestou.

Kultura v krizi

Frustrujícím stigmatem moderní doby je selhání všech racionálních konceptů lepší, spravedlivější a humánnější společnosti, než k jaké dospěly generace našich předků. Bez nadsázky lze říci, že současný kulturní obraz moderního člověka by našim praotcům připadal hodný politování, ne-li přímo opovržení. Nekritický racionalismus, nepochopení příčin společenských jevů, materialistická filosofie dějin a na spekulativních tezích postavené konstrukce nefunkčních společenských řádů přivedly současnou západní civilizaci do fáze rozčarování nad neschopností čistého rozumu uchopit svět jako objektivní realitu.

Princip vlády plutokracie

Vyhlásili jsme konec státu blahobytu, konec sociálního státu. Aby lid byl ochoten snášet utrpení, jaké ho čeká, musí být složen z atomizovaných a kulturně bezprizorních jedinců neschopných se sjednotit na společném postupu proti vrchnosti. K tomu vhodným způsobem formulujeme a uvádíme na veřejnost ideu občanské společnosti. Postupně z hlav lidí vymýtíme potřebu národní identity a národní pospolitosti. Ze systému morálních hodnot odstraníme pojem vlastenectví. Občanská společnost musí být jedna, a to globální. Každý jedinec musí cítit, že je součástí kulturně neidentifikovatelného prostoru bez hranic. Pak nebude vědět, kam by se měl ve svých stížnostech odvolat, kde by měl hledat zastání, o koho a o jaké hodnoty by se měl opřít.