vítr

 

 

venku se nepohne ani list –

a tak jsem udělal vítr

aspoň na síti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Bonus track zcela zdarma aneb Mým statečným čtenářům)

 

Márnice

Ta zazděná okna, to je teprve marnost a zmar!

Jako divadelní papundeklové kašírování.

A podle filozofa (doposud žijícího!) –

jenž se dušuje, že to, co nevidíme, a na co

nemyslíme, neexistuje – není uvnitř nic.

 

Ani tříska z rakve, ani zakutálený medailonek

zemřelého s podobiznou jeho matky, ani vzduch,

ani vzdech, ani nevzdech, ani jasná tma, ani

temné světlo... Výsledek je nula. A není tam

ani ta nula... et cetera in infinitum ad absurdum.

 

Ani to nic tam není! To místo není! Mluvíme-li však

o tom místě, myslíce na něj, pochopitelně že existuje.

A v onom prostoru, sto let zazděném, se pak občas

cosi pohne, cosi se ozve jakýmsi pazvukem, pohne

pahýlem, paznehtem. Kdysi krásná a mladá slečna

 

Julie, dnes strašidlo k pohledání a, z hlediska striktní

nekrofilie k pomilování, vás chce vroucně obejmout.

A je jen na vás, vyšplháte-li do koruny staré hřbitovní

lípy a vyprostíte z větví prochladlý Měsíc anebo

zavřevše oči, oplatíte Noci stejnou mincí.