Výběr autora neumelec_zivota

Takový vnitřní dialog. Možná hlasité ticho, nebo tichý výkřik.

Buď ladná Špičkou napřed Neječ zase Je to slyšet Jen tanči Tou špičkou napřed.   Buď marná Patou dupej Nešeptej zas Tě neslyšej Jen zařvi

A kudy mám jít teď?

Jdi tudyma. Zaboč doleva, pak jdi rovně. Možná zakopneš, to ale nebude na mě. Jdeš, kudyma ty chceš. přitom tě jen vedu a jako loutku tě mám na

manipulace.. nebo obtěžování.. co já vím.

Zaryl ses mi do duše, jako drápy do kůže. Tak moc, až to bolí. Až to bolí.. Pusť mě!!   ... au.

něco si tu odložím..

Už mi nejde jít. Smeká se mi to pod kalužema slz. Jsem unavená. Není to ani půl dne od toho, co babička zemřela. A já tady sedím u notebooku a zase si

...

Krajina navlečená do bílých šatů, s nimiž si vítr zahrává. Louka schovaná pod sněžnou dekou, jež veškeré kvítí zakryla.   Stromy, už bez lístků,

Vydrž, babi.

"Babička je v nemocnici. Budou ji operovat." Mami, prosím, teďka ne. Nestihla jsem ji tolik milovat.   "Už je po operaci. Prý se rána dobře hoj

...

Snažit se mě rozesmát je jako zalít uschlou květinu, kde voda protéká spodem a lidem to připadá jako slzy smíchu, ale jak se může uschlá květina

Je toho dost nového z nových věcí, a z toho nového se mi dějí další nové věci, a já těch nových věcí mám už dost. I těch starých. Všeho mám dost.

Nikdy mě oči nepálily z pláče či ospalosti. Nikdy jsem nešla spát déle jak o půlnoci. Nikdy jsem nejedla málo, spíš více. Nikdy jsem neměla atak

...

v noci vzhůru, kruhy pod očima, kapesníky, uklepaná noha, kafe bez účinku, řasy o něco delší, červený nos, tmavá rána, vodopády slz, denní ml

neberte to doslovně, prosím. jen se trápím, a nemůžu přestat. nic tělesného. i když to v obličeji možná vidět už je.

zmačkané papíry počmárané sešity tma v pokoji bez emocí ve vlastním obětí schoulená do klubíčka před zrdcadlem koukám do srdíčka že ještě tluč

Krátká povídka z mého života o tom, jak jsem vnímala den smrti mého dědečka.

Je večer. Mamka se vrátí z nemocnice, nepozdraví ani, jen přikývne a prohlásí: „Děda už se dneska najedl.“ „Fakt? Takže lepší. Dědovi je líp.“ Zareago

...

Je hodina baletu. Plié, chasé, provazy, skoky, několik ran, modřin.   Vždyť je to paráda. Rány vnější spatřeny, utřít slzy, ošetřete je! - ale

...

Jsem panenkou, obyčejnou o kterou děti až tak zájem nejeví.   Jsem cestou, silniční, která byla nahrazena uličkami.   Jsem stínem, pod stromem

V bezradné tmě.

Až naprší, neuschne. Až se ochladí, bude mlha a vítr zavane. Až se oteplí, slunce zaleze. A až naděje vzplá, tak vyhasne.

Možná jsem mladá, ale přece..

Nechci ještě odejít, malá by stačila chvilka. V neustálém strachu žíti, že to skončí jistě zítra.   Přec mi ještě z rána máti vynadala - „prcku

Některé věci už se prostě nenosí.

Kapka.      Kapka naděje, která by byla na světě více potřeba. Kapka té pokory, která chybí a mizí. Kapka milosti a dobra se už do každodenního parfé