Křivda

V horách vysokých, pokrytých sněhem,

křičí jen havrani, vichřice ohýbá stromy.

Tam stojí muž se sekyrou nad zkrvaveným tělem,

ani náznak smutku, nebo že by slzy ronil.

 

Smutek on necítí, slzy po tváři nekanou,

ten mrtvý není jeho bratr, ale oběť.

On musel oběti hlavu useknout,

teď stojí, a užívá si ten hrůzný pohled.

 

Hrůzný pro jiné, pro něj zázračný,

neb zasloužila si zdechlina zemřít.

Měl by cítit vinu? Ne, má pocit opačný,

nebude tak složité se s vraždou smířit.

 

Zabití, vražda, nebo snad usmrcení?

Ani jedno z toho, spíš nutná byla odplata.

Černá vždy černou a bílá bílou není,

než trpět v myšlenkách, je lepší nečekat na kata.

 

Tím katem jsi i ty, i ty ho máš v sobě,

proto už nečekej a po sekeře sáhni.

Jen počkat na správný okamžik, máchnutí - a je po hlavě.

Lepší je jednat rychle, než křivdu v sobě nechat zahnít.