KRÁL BEZ KORUNY

Se soumrakem vždy stíny truchlí,
pak nastává hluboká noc – děsivá tma
a vše se v ní ztrácí do nenávratna.

Po chvíli z deštivé noci přišla záře,
dívám se - to vychází měsíc v úplňku.

Pak vidím stromy – jak v jeho svitu stojí,
a jejich větve se lehce pohupují ve větru
a něžné květy Sakur se tiše snášejí k zemi.

Když mi odhalíš své srdce,
budu ho věrně následovat.

Není nic silnějšího - než láska,
je to pouto, které potrvá navždy,
pokud si vzájemně budeme věřit.

Voláš mé jméno, ale tvůj hlas se vytrácí,
jako ten neposedný oheň – prosím zjev se mi.

Pouze slunce má tu moc,
když denní svit zahání noc
a černá se mění v bílou.

Můj milý se vrátil za úsvitu a spolu s ním den,
žel, ponechán bezbranně v rukách osudu.

Nemusíš projít ohněm, ani rozplakat nebe,
pro jeden přívětivý úsměv, či sladký polibek,
nemusíš tančit, ba ani mluvit – jen zůstaň.

Byť bez koruny, pro mě král.