Požár smrti

Anotace: Zdraví vás opět hrobník, uběhl rok od doby, co jsem do svého deníku napsal první báseň, hodlám v tom pokračovat, pro mě je to jedině dobře, akorát nevím jak pro ostatní. Má krutost sílí, nikdy ve mě nezemře, to vám říkám.

Nejsem bůh, anděl, ani žádný vodník,
zase je tu s váma váš společností zničený hrobník.

Na nic se nepřišlo, vše je v tajnosti,
ještě není konec, nenašly se jejich kosti,
stále volný běhá zde sériový vrah, jsem na to hrdý,
směji se bezradné kriminálce, rodina smutní, hold život je krutý.

Dávno nejsem hloupý, citlivý kluk, necítím lásku,
ty roky kdy já věřil na mezilidské vztahy měl jsem přes oči pásku,
stejně vím, že má svoboda i když je to nezjištěno jak je rok dlouhý, visí na provázku,
nakonec je to jen samota, kdo se mnou chodí na procházku.

Chci vidět znovu krev,
byla to radost na pohled, způsob jak vyjádřit všechen svůj hněv,
možná se stávám závislým na vraždění,
tuším, že i přesto bych se měl raději dát na vaření.

Sedím u hrobu, hlavu v klíně,
avšak stále držím se na nohách, snažíc se vypadat klidně,
celou noc pozoruji lidi, chodící za svými příbuznými,
kdyby však děvečka, jenž každý den se na mě dívat chodí, tušila, že nejsem hodný kluk bez viny.

Hádám, že je tím, čím já býval kdysi,
už vím co lidé dokáží a to mě nejvíc děsí,
nakonec mnohokrát, důvod proč nelze lidem věřit, poznáš nejlépe nakonec sám na sobě, jaká jsi ty sám zmije a čeho bys byl schopen,
dlouho to zapíráš, ale jednou budeš i k tomuto doznání ochoten.

Za pár dní celá v bílých šatech přišla,
ke své lásce se mi doznala, asi že získá mé srdce si myslela,
pravila mi, že k němu nejde klíč,
avšak nedochází mi, jak se hodlá dostat do zazděného pokoje klíčem,
onu zeď do té místnosti s názvem má duše, by neprorazila ani železným míčem.

Jedna věc na ni však podivná byla,
květinu v ruce svírala, černá růže, jasně, tuhle vždy u sebe měla,
ačkoliv nebyla zima, vždy se zvláštně chvěla,
něco mi na ni vždy páchlo, avšak nebyla to její vůně, skoro jako by něco nekalého učinit chtěla.

Jednoho večera, chladné noci za šera,
dívenka půvabná, za mnou k hrobu doběhla,
podala mi květinu, ach toť vskutku vášnivý je dar,
ovšem já odmítl, vím že není možnost, abychom byli pár.

Smutně odešla, už jsem ji nikdy neviděl,
a já ji od těch dob, zřejmě bez důvodů nenáviděl,
přesto do mé hlavy věčně se vkrádala,
skoro jakoby mi tam ještě horší myšlenky vkládala.

Přemýšlel jsem, proč u sebe nosila ten smuteční květ,
po chvíli filozofie, vše mi došlo hned,
na hrobě v naší zemi, často tyto květy leží,
ovšem to není to, oč nám v tuto chvíli běží.

Tahle květina byla výjimečná,
dostala ji jen jedna žena statečná,
která bojovala za svou rodinu v hořícím domě,
sice některé z nich zachránila, však tím vzala život sobě.

Už ji nemohla potkat radost, zamilovanost ani slast,
předpokládám, již chápe, že dobrota a obětavost pro druhé, je jen záhuby past,
na co soucítit,
když můžeš žít dle sebe a pro druhé necítit.

Nyní už vím, že ačkoliv jsem ji denně vídal,
o jejím původu bloumal,
nebyla lidský druh,
nýbrž jen zklamán a zatoulán osamělý duch.

Možná právě nechápete,
ve smyslu tohoto příběhu tápete,
vysvětlím vám to asi takhle,
mstí se mi, to já způsobil její trable.

Jaká by mstu nechtěla, láskou mě nalákat, po sléze do hrobu stáhnout zamýšlela,
kdyby se po své smrti, čí vinou dům hořel dozvěděla,
že jen kvůli krvelačného, morbidního a postaršího hrobníka, obětovat se musela.

Dům pomalu a jistě ztrácel se v plamenech, stejně jako bezcenné lidské životy,
jediná škoda, že nemohu vidět ty výrazy utrpení, dražší než jakýkoliv člověk, jsou pro mě i staré boty,
poslouchal jejich křik bolesti a beznaděje,
já jsem ten zkažený prevít, který se ukrývá v rohu a uvnitř vlastní hlavy se nahlas směje.


Jak já miluji pohled na oheň,v němž přijde nejeden člověk v zkázu,je mi z tohoto fakt krásně,
jsem tak rád, že bych z mých činu, mohl momentálně sepsat minimálně další čtyři básně,
nikdo z přeživších stále nemá tucha, že bych snad byl vrah či žhář,
je to jednoduché, jsem příliš dobrý organizátor svých činu a také unikátní lhář.