Hranice ozvěny ohně

Oheň je pánem, ne sluhou, ani žertem,
v plamenech roste a v prach se drolí,
z katedrál zbude jen hromada smítek,
popel se vznese, pak lehne,
do řek, do polí, do listí

 

– A stačí jen jiskra –

svět se zhroutí,
dech v kouři rozplyne,
kdo z vás, (bláznů), ten žár utlumí?
Než dohoří, už nic nebývá…

 

(muž)

Lesní pán mlčí, tak, jak je zvykem,
nahý a věčný jak padající listí,
láska jako mech – neptá se zvykem,
jen kam se díváš, tam začne růst.

 

(roste)

srdce v hrudi už tluklo pro davy,
muž i žena – tváře se střídají,
teď však prázdné stromy bez mízy,
jen vítr je tím, kdo v něm jemně druní.

 

(les)

Bouře budí a vánek líbá,
dotyk lehký, poslední chvění,
kdo z nás však ví, co přinese míza?
Pán lesa, všichni jsou zmatení…

 

(lehne)

Pít? Nikoliv, jen srkat
nebe v čase před bouří,
sklenice plná, nikdy prázdná,
hostem hostiny, jenž umí nasávat.

 

– A stačí jen jiskra –

 

Největší pocta spočinout s ohněm,
stát se tím popelem, co vítr nese,
stolování je pomalé umění umírání,
kde host se hostinou sám sobě stává.

 

Lešij zná štěstí jen z cizích úst,
proč je vždy jen iluzí?
Jung kdysi říkal: nebuď sám,
však samota v houští vábí nás.

Tanec a vášeň, zpěv a konev,
jen kroky na hrobě, chladná hlaveň,
melodie věčná, co hlavou se prodírá

…

„Už jen ticho – už jen tóny,
všechny čtyři struny,
nechť krev proudem teče,
tam někde v lese strom vztyčí.“

 

Někdy je málo – a zhasne to v černi,
někdy je moc – až bílý sníh oslepí,

Cožpak se to vidět dá?

 

– Stačí jen malá jiskra –

 

(hluboký nádech,

prudké rozevření dlaně,

nekonečný výdech,

již sedím na lopatě.)