V náruči noci

Ó, matko noci, paní chladu,
únava pokleká na mou hruď,
mé srdce těžkne, noc se vkrádá do morku –
ztrácím se v tomto starobylém chrámě,
kde zbyly jen kosti tmavé a stíny světlé.

Dovol mi složit hlavu v tvou náruč plnosti,
abych zapomněl, kam cesta plyne – ptát se
zda smím jen být, kochat se dnem, jenž
dýchá a stát se nocí, jež učí snít?

Má duše pěje ve stínu ženy
bohyně, jež v lesích hyne.

A proto ptám se tě:
„Smím spočinout ve tvém lůně?“
Slova mizí mi v mlze, jsem básník hlasu,
mistr vládnoucí písmu, však tápajícím
ve vlastním času…

Jak dlouho ještě v kůži člověka,
Jak dlouho ještě budu dýchat dnem,
než se proměním ve stín beze jména?
Neviděn, a přece na věky slyšen…

Má duše sní ve slunečním svitu,
kolik zbývá mi času?

Ještě naposledy, dovol mi…
než v dálce zmizíš bez doteku,
než rozpustím se v popelu,
až proměním se v hmyz,
až v prachu naleznu útěchu…

(poněvadž)
 
Trápí mne jazyk vlastních písmen,
jak runy v kameni, jenž klamou,
Mé slovo bloudí a v srdci prasklý
oltář, v němž se svíce lámou.

Můj duch ve vánku pluje,
dej mi znamení, že smím tu být.

Mé oko tě v dálce tuší, však
můj strach tě ztrácí, můj dech tě zval…
věz, že v těle mém slabém
se jiskra naše ještě třpytí –
Doufám, že svět stále hoří…

(A proto)

Nechť vánek odnese obsah slov,
nechť voda smyje nečistotu z písmen,
nechť hrom doprovází náš zvuk;
Ať mohu, s klidnou hlavou, v tvou náruč.

Má duše v tichosti ptá se:
Smím kochat se
nocí chladnou
a dnem hřejivým?