VLÁDCE

Pod skořápkou se skrývá,
hlučným hlasem hromovým,
v paži kyjem kovovým,
proroctví v dav hřímá.

Ten, jenž ve snu se mu zjevil,
když žíznil, byl v hladu.
pod oblohou a v chladu,
jeho postoj k světu změnil.

Není Kristus, není ani Buddha,
ležel v poušti, v chladném písku.
Když ve snu opustil svou vísku,
v transu nad hlavou měl orla.

Kroužil s hlavou dolů obrácenou,
ostrým, hypnotickým zrakem,
pod deštivým temným mrakem,
vštěpil jemu verzi nezkrácenou,

proroctví, jež lidem třeba sdělit,
by neuniklo v té prosté strofě,
jinak neodkladné katastrofě,
pod područím vládce lidu vtělit.

A tak kyjem mává lidu před očima
dav je v transu, skoro šílí,
Prorok káže v tuto chvíli,
všechno líčí jasně lidu, pěkně zpříma.

Lid, naslouchá, již všemu věří,
jeden jako druhý, jako jedna,
chytrák či hlupák, i ti ze dna,
Dav čeká, co za tím vším vězí.

Prorokovo oko, hlas zvučný,
mlád, bílý dlouhý vlas na hlavě,
v noci se do něj vtělil hravě,
do mysli vkradl se démon.

Byl to on,
byl to on. . .
Hlasem svým promlouval v mladém těle,
se vším si poradil, svými slovy vládl skvěle.
Byl to démon,
byl to on. . .

Oči mu ve vteřině měnily barvu,
každé jinou mělo, a děsivou.
Napětí v davu, bylo tětivou,
až uvolní se, šíp spustí válku.

Na dlouhou dobu a ve velkou dálku,
celý svět a všechen lid, nebude mít klid,
v nejistotě a v bezvědomí, bude hnít.
Byl to on,
byl on,
ten démon. . .

Kdo v davu ho odhalil, jeho prohlédl ?
Ty mnohobarvé oči musí spálit,
démona z těla vypudit - vzdálit,
co nejdál ho zahnat, do pouště,

hluboko, kam živá duše nezabloudí.
Nechat ho bez pomoci v žáru písku,
ať zhyne, v noci, chladu, duch mladíka,
v žádnou mysl se už nikdy nevloudí.

Mladý muž se záhy probudí,
ze strašlivého snu - a opět mlád,
ač dlouhého bílého vlasu,
tak vzrostlého v tom času.