Mezi korunou a kmenem

Jsem tu, jen zpětně;
v čase přítomném.
A já jsem byla tam;
ve vůni výmluv.

Jsem nic, ale když mě bolí,
bolíš taky;
Já jsem všechno, ale
mech mě přikryl.

(On, Ona i Ono –
nazí v představách,
oblečení v lhostejnosti;)

bez hrdla – pějí
píseň, kterou slyší jen ten, kdo se topí;

bez jazyka – křičí
o věcech, které nikdy nikdo neochutná;

(Oba se smějí, jako když se směje rakev – dutý dřevěný kmen zní.)

Řekni to.
Ne slovo, ale to, co bolí:
„obžerství doteků?“

Promiň.
Budu tě muset zabít:
„Pro smilstvo myšlenek?“

Protože…
protože jen tehdy?
budu vědět,
že mezi námi už nikdy nic nebude.

(Ticho, dlouhé jako podzim.)

Nech mi se tedy naposledy nadechnout.
Nadechni se mnou.
Ale jen tehdy, když to už nic neznamená.
Konečně.

(Světlo se zlomí.
Stromy se roztečou.
Hodiny spadnou a zůstane jen hlas,
který nikdy nekončí.)