BÍLÝ VLAS II.

Ohnivé oči mládí tesknily,
dcera rodu se zahleděla,
do muže ze člunu,
v tváři vždy se zarděla,
když střetli se v pohledu.

Druhého dne již kráčeli pospolu,
po noci probděné,
v jeskyni u tyrkysového jezírka,
kde stěny zbarvené,
výjevy z života rodu.

"Co to jen maluješ na stěnu ?"
Dvě lidská těla vklíněna.
"To jsem já a ty,"
řka on pohroužen v kresbu.
"Nás oba kreslím v objetí."

Toť nezvyklý obraz jeskynní
na věčnost jich lásku promění.
"Za to nás jistě proklejí,
už na tom se nic nezmění,
dílo je dokonáno ! "

"Nezoufej a pojď naplnit náš osud,
pojď ke mně blíž, obraz v těla zaměnit,
pojďme k sobě se tisknout,
v páru a přec jedna bytost,
pojďme v sobě ještě chvíli být."