BÍLÝ VLAS IV

Chmury v duši jsou v srdci vrásky,
a přeze všechno hoře, život proudí,
i synův útěk z právě naplněné lásky.
Obchod plyne dál, člun nezabloudí,
Bílý vlas už medovinu v misce svírá,
náklad na břeh družina už sbírá.

Kupcem z rodu již vykoupena byla,
otci k synu přibyla tak další dcera,
kde je konec v proudu řeky cesta,
kde jen poděl se ženich a nevěsta ?
Jak dlouhá jen bude jich další pouť,
ptát se budou po nich, dnem i tmou.

Bílý vlas chmur a touhy jeden hlas,
za návrat syna již vyhlašuje odměnu,
že nezkřivil by byť jediný jeho vlas,
dceru za svou pojal, a v ně oba důvěru,
dal by vše, co jen má, i svá slova vzal by zpět,
co v synu vzbudil zlobu a s ním střet.

A teď, když unesl si z hvozdu z růží květ,
netrápí se zlobou ni hněvem otce svého,
v opojení lásky vzdaluje se kořenům,
jež v mysli zapouští kdes u řeky ramenům,
nového rodu v zemi nikým nepoznané.