BÍLÝ VLAS V.

Nastala teď chvíle nejvhodnější,
se vrátit v čase do doby,
kdy Odolen se do zloby,
a v křížek s Bílým vlasem,
otcem svým Budimírem,
postavil a srdcem zatvrdil.

V příběhu otce a syna,
kupců z Hrazan osady,
kvetoucí u Mastníku potoka,
nade řekou Voltavou,
v kraji nádherném,
se jizva na jizvě stavila,
v srdci synově.

Odolen očarován láskou byl,
láska však jak vzplanula,
tak v něm rychle zhynula,
a ten plamen vyhaslý,
již nevzkřísil.

Budimírem nechala se okouzlit,
a tak novým plamenem,
zahořela, a srdci zlomeném
Odolena, láska zanikla,
a on v zlobě milou svou,
zahubil.

Utonula v řece, a jak jinak,
"Než tvou rukou, přece ! ",
hřměl Budimírův hlas,
a té noci bouřné, děsivé,
jemu zcela zbělel vlas,
Odolen se mlčky třás.

Tak jevilo se jejich rodu,
tak se příběh vykládal,
syn už nevrátil se k slovu,
mlčel, už se s nikým nehádal,
Odolen se uzavřel,
otci, rodu, všem.

"Voltava mluví, nese vinu, "
posléz pak došlo Budimíru.
I odpustil čin svému synu,
jen v pravdě to bylo tak,
že ona Slavěna se topila,
když kláda ranou do týlu,
pod hladinu ji vnořila,
a on ji Odolen na břeh,
vytáhl.

A Budimírův vlas pak barvou zhas,
stáří jeho si vzalo daň, zbavilo ho krás,
mladistvé šlachovité tělo,
změnilo se v starce bělo,
z něj moudrý stal se kmet.