BÍLÝ VLAS VI

A tak se starý kmet plavil
spolu se synem již roky,
Voltavou a Mhou
a ten příběh skorem
upad v zapomnění
jen v srdci vrásky
zůstaly nezhojeny.

A když Odolen po tak dlouhém,
nekonečném čase zahořel,
promluvil, v jeskyni slehl s rdící,
mládím a krásou, tváří se smící,
dívčinou, a láskou procitl,
pak není divu, že záhy s ní,
se v člunu v temné noci ocitl.

Odpluli vstříc novému životu,
jen Bílý vlas ví . . . co řeka šeptá.
Bubimíra, Odolena, nikoho,
už se nikdo na nic neptá.

EPILOG

A řeka plyne dál,
jak plyne čas,
a proud ve vzpomínkách
skrývá všechny činy,
co kdysi zněly jako hlas,
a dnes jsou jen stínem
pod hladinou.

Proud si pamatuje vše,
jak láska vzplála, pak zhasla,
a v jeskyni, kde kresba bledne,
obraz těl v objetí,
neodnesl čas,
jen přikryl ho,
mechem.

A obraz jakoby,
svým dechem,
žil věčně,
jako příběhy,
dávno zapomenuté.