Balada o tichém voru

Na řece stojí vor, jenž kymácí se tmou,
nad ním se sklání hlas, ztracený sám nad sebou.
„Já jsem tu…“ šepot padá, kdesi se láme,
a dav jej přehluší — smíchem i klamem.

Směj se i plač, proud nás unáší,
slova se lámou, nikdo je neslyší.
Kdo v šumu šeptá, kdo říká „Jsem“,
ten mizí v hloubce, kde ticho je den.

Existence burácí, úzkost je chléb:
„Jen v pádu najdeš svobodu, hleď!
Vor je jen sen a voda náš trest,
pravda je hořká, však jinou mít nechceš.“

Směj se i plač, proud nás unáší,
slova se lámou, nikdo je neslyší.
Kdo v šumu šeptá, kdo říká „Jsem“,
ten mizí v hloubce, kde ticho je den.

Listy padají, podzimní vítr pěje:
„Sepiš si den, usmívej se zlehka!
Nádech a výdech, světem pluj,
strach jen přerámuj, a dál se vzpírej.“

Směj se i plač, proud nás unáší,
slova se lámou, nikdo je neslyší.
Kdo v šumu šeptá, kdo říká „Jsem“,
ten mizí v hloubce, kde ticho je den.

Nakreslíme mandalu, náš hlas zazní:
„Vor je naše Archa, voda je náš stín!
Pád není konec – je to spojení,
v němž hrdina mizí a hvězda se mění.“

A klaun se směje, na stůl vyskočí:

Směj se i plač, proud náš unáší,
slova se lámou, nikdo je neslyší.
„Ha-ha, já jsem palačinka, co skáče do očí!
Smysl je zmrzlina, co v kapkách taje nám.“

A když už je prázdno, tak je chladno.
Když někdo řekne: „Já jsem tu,“ –
hlas zanikne v orchestru vět.
A přesto v šumu, kde vše mizí v klam,
zůstává šeptem poslední: „Já.“

Tak končí balada,
tragédie v tanci
i komedie křivá.

Vor se již láme,
proud nás nese dál
a v hlubině ticha slyšet je žal.