Zlatý alchymista

Na dubovém stole,
duše ležela… polámaná,
celá otlučená, teplem omámená,
v dlani láhev rumu dřímala.

A na mysli život promítala —
v popelu srdce a v sazi duše,
klátil se stín muže,
jenž toužil po hvězdách.

Alchymista;
na hraně světla a tmy
mezi nádechem a výkřikem,
mezi vírou a zatracením.

*

Pec mu zpívala plamenem,
v ohnivých jazycích šeptali démoni,
sklo praskalo jako kosti obětí,
kov rudnul, syčel, vzdoroval —
a on, zaslepený snem, těžce dýchal…
a srdce mu bušilo jako výheň.

*

V ohni žhnula pec,
ještě se zdálo, že se dílo daří:

v žhavých spirálách se rodila záře,
v praskotu rudých plamenů se rodila posedlost,
kov se lámal – v temnotu i ve světlo,
bezcenné se proměňovalo v drahocenné;
avšak čím více zlata se rýsovalo,
tím více rozumu se rozpadalo…
jako vosk na dlani času.

V oválné baňce rtuti
se rozechvělo zrcadlo.
Jeho oči, kdysi jasné,
se v něm utopily jako dvě hvězdy vyhaslé.
„Ještě chvíli, ještě okamžik!“
…šeptal zoufale.
„Ještě krok a dotknu se věčnosti,
ještě doušek a zlato objeví se v kouři.“

Ale každý okamžik byl jen stínem,
doušek rumu jen šílenstvím
a zrnko zlata jenom pískem…
v přesýpacích hodinách zoufalství.

- - -

V baňce rtuti spatřil sebe,
tvář, jež nebyla jeho —
a přesto byla jeho více, než by si přál.

Jaké je to spojení?
Když duše a běs, světlo a tma,
vrostou v jednu bytost
a z člověka stane se prach.

„Nač kámen moudrosti?“
zasyčel jeho hlas,

„Moudrost je jen lež,
poklad pro slabé.
Já mám více než —
já mám krev.
Krev, jež přetavím
ve zlato trvalejší
než je světlo dne.“

*

A nožem touhy
řezal do vlastní kůže,
snažil se odkrýt žílu,
v níž hoří krev.

A když kapky dopadaly do ohně,
syčely jako kletby,
a on věřil, že snad právě v nich
je ukryto tajemství transmutace zoufalství.

Plamen však pohasl.
Pec vydechla svůj poslední žár,
a zůstalo jen ticho,

saze visely na stěnách,
jako černé mapy zmařených cest,
popel se třpytil jako prach hvězd,
a uprostřed toho všeho
ležel muž…
jenž vyměnil život za sen.

*

Alchymista se vypařil.
stal se ozvěnou v láhvi drahého lihu,
posledním svědkem hořkosti,
elixírem proměny olova ve zlato,
ale až tehdy, když už bylo ticho.

Do snu jej přenesl,
do kovu jej uzavřel,
do propasti jej polkl –
že není jasné, zda se stal zlatem,
popelem, či pouhou legendou.

Možná je jeho srdce
uloženo v jádru drahého kovu,
možná je rozptýlen v prachu
a víří s každou kapkou alkoholu.

Jisté je jen,
že odešel,
a že rum,
věrný společník,
si vzal s sebou.