Jen popel, hrob, okovy

Když přes den sestry s macechou spaly,
hleděla dívka oknem do polí.
Šaty jak popel, špinavé, staré,
duše popelky však krásná stále.

Střevíček z ledu najít se nedá,
v popelu sedí, mladá a bledá.
V dlani tři plody, tajemství skrývá,
tichounce k nim si pro sebe zpívá

„Ein Wunsch, ein Kleid, ein Zauberring.
Ich suche, was das Schicksal bringt.
Nur Liebe brennt, so rein und klar.
Und das ist alles, was ich hab.“

Lidé viděli tvář její sivou,
lískovou snítku v dlani ji skrytou.
„S ořechy mluví, je zlá a divá!
Vždyť její krása je kletba lživá!“

Princ přijel, hledal střevíček v dlani,
po celé vsi se ptal na tu paní.
Skryly ji sestry v komoře chladné,
princ odjel, srdce měl bolem chřadné.
Lidé to zřeli křičeli zlostí

„S ďáblem spolčená do morku kostí!“

S ohněm s vidlemi vpadli k ní domů,
našli dívku, jak sedí v popelu.
Slyšeli, jak si šeptá v tichu,
bez vzdoru, pláče, bez povzdechu:

„Ein Wunsch, ein Kleid, ein Zauberring.
Ich suche, was das Schicksal bringt.
Nur Liebe brennt, so rein und klar.
Und das ist alles, was ich hab.“

Spálili její ořechy na troud,
nad hlavou její vynesli soud.
Nebyla zlá a nebyla divá,
jen duše trochu uvnitř jiná

Když plameny si braly ji celou,
šeptla oříšku víru svou pevnou

„Nur Asche, ein Grab, ein Eisenring.
Seht, was das Schicksal wirklich bringt.
Es brennt hier nur Euer Hass, so rein und klar.
Und das ist alles, was sie hat.“