Svižný krok

Svižným krokem toulá se otevřenou chodbou,
dlažba tiká a nohy padají do rytmu ticha,
ulicí světlo klesá, těsto tmy se míchá.

Každý krok je drobná míra,
čas, jenž měří bez milosti,
že spěch mezi stíny se míhá.

Jdu dál, svižným krokem – jen abych došel,
v rytmu dlaždic, v rytmu deště,
kde v očích lidí ztrácím duši,
kde v srdci slyším chladný písek!
Matko, slyš můj krok – než uplyne rok.

Podloubí se mění v temný tunel,
stíny natahují dech – tichý úhel,
světlo v očích, klid a spěch.

„Zpomal,“ vykřikla tiše,
„každý spěch je tvůj dluh.“
V žilách máš suchý vzduch.

Běžím dál, jen abych došel,
v rytmu dlaždic, v rytmu bouře,
kde v očích lidí ztrácím duši,
kde v srdci slyším teplý písek!
Matko, slyš můj krok – než uplyne nárok.

U kruhové stojím brány,
město zpívá beze slov.
Dav se dívá, oči sklené,

všichni zdraví, všichni stejní,
každé jméno – znaky beze slov,
každý krok – dluh i sen.

Já jdu dál, jen abych došel,
v rytmu dlaždic, v rytmu čísel,
kde v očích lidí ztrácím duši,
kde v srdci slyším tichý křik!
Matko, slyš můj svižný okamžik.

Rozpadá se svět i světlo,
město mizí z papíru;
v prachu čísla, jména – temno,

A já stojím – s číslem v dlani,
a na papíru tlukot srdce,
vím, že ztratit – znamená upustit.

Jdu svižně, jen abych došel,
v rytmu města, v rytmu dlaždic,
v mysli lidí ztrácím duši,
v duši slyším štěrkopísek.
Matko, slyš…

Příběh člověka, jenž spěchá… až zanikne v přítomném okamžiku.