Tlustá dafnie

I.
Odpoledne s rodinou na koupališti.
Nic, co by mě těšilo.
Brýle rozložily světlo na duhu.
Zbarvila bělostná oblaka letící po obloze.
Rej fialových, purpurových, červených,
zelených, azurových a modrých tónů…

Napadlo mě, jak jsem kdysi,
znechucen nihilistickou bídou světa,
zdrhal kamsi do křivoklátských lesů.
Lehl si naznak na známé místo,
kde se terén lámal do údolí.
Nebe náhle spadlo děsně blízko.
Nízké borovice omamně voněly.
Tvrdá lesní tráva šimrala na rukou.
Světlo mělo měděný odstín.

Šumělo tam listí, jehličí a potok v údolí.
Čas od času se ozval nějaký pták.
Tady pořád ječely děti a zalétaly sem
útržky blbých keců dospělých.
Oblaka se začala trhat na cáry.
Chuchvalce sraženiny ve zkumavce.

Co mi zbývalo než pozorovat lidi.
Je málo tvorů tak hnusných jako člověk.
Vychuchol, potkan, matamata třásnitá
nebo hrotnatka čili dafnie jsou nádherní.
Všechno je na nich dokonalé a účelné.
Zato lidé jsou většinou neforemní a tlustí.
Svlečení do plavek je to jedna hrůza.
Při chůzi se jim natřásají tučné zadky,
rozbředlá stehna, měkká břicha,
a pak ta panděra čváchnou na deky...

Taková dafnie nemůže být tlustá,
tedy může, ale pak dlouho nepřežije.
Pro akvarijní rybky jsou tlusté dafnie požehnání.
Ale i mezi lidmi se najde pár vydařených,
hlavně dětských a ženských exemplářů.

II.
Hned vedle se vyvalovala na dvou dekách
jakási romsko-česká skupinka.
Asi patnáctiletá velice snědá cigoška,
holka jako obrázek, prohlásila,
že chce být úplně černá,
že je to dneska zase in.

Nechápal jsem, proč ona říká zase.
V rovníkové Africe – prosím. Ale tady?
Pak ta holka nutila mléčně bílou ženu,
jež mluvou budila dojem dívčiny matky,
aby s ní kamsi šla a pobízela ji,
že říkala, že chce mít postavu do léta.
Pohyb jí tudíž jenom prospěje.
Odešly padesát metrů k občerstvení,
koupily si hranolky s tatarkou
a cpaly se jimi už cestou zpátky na deky.

Vyrušilo mě něco, co se podobalo zpěvu.
Asi desetiletý vietnamský kluk si notoval:
„U starýho mlýna teče řeka líná...“
Manželka navrhla, abych šel do vody.
Namítl jsem, že je tu voda dost vlhká,
stejně jsem ale musel skočit do bazénu.
Hned jsem byl mokrý jak prase,
a prasata bývají hodně mokrá,
což dokládá třeba šunka z marketu,
z které většinou voda jen kape.

Ovšem člověk musí, ať je, kde je,
nějakou tu nesnáz překonat,
neboť všude šunka o dvou kůrkách,
jak kdysi říkával můj starý kamarád.

III.
Kdysi jsme s ženou na Moravě
Spolu chodili nazdařbůh městem.
Cesta nás zavedla do obchodu.
Čekal jsem na ženu venku v uličce
a sedl si přitom na parapet výlohy.
Hned u mě bylo pět skautů,
tak od dvanácti do čtrnácti let,
a jestli se můžou se mnou vyfotit.

Podobám se komusi známému?
Zpěvákovi, herci, či takové existenci?
Zeptal jsem se skautíků proč?
Prý hrají v oddílu bojovou hru
a úkol je vyfotit se s pánem s knírkem.
„Když se spolu vyfotíme, získáte bod?“
Přikyvovali, až jim poskakovaly
cípy hnědých šátků kolem krků.

Tedy toto. Člověk se léta lopotí
od rozbřesku do soumraku,
a pro skautíky jsem jen pán s knírkem.
Celý můj život, všechno jeho bohatství
se pro ně smrsklo do chlupů pod nosem.
Ale knírek se mi povedl, to je fakt.

IV.
Ve vlaku cestou zpátky do Čech
nás potěšila mladá palubní stevardka.
Prý nevypadáme na šedesát plus
a chtěla po nás kvůli tomu občanky.
Je ale možné, že si jen zapomněla brýle.
To mě napadlo, protože mi před časem
mladík v autobusu uvolnil místo k sezení.

Chlapec se postavil místo mě do uličky,
a vedle sebe uviděl svou známou.
Měl tu holku zřejmě za krásnou,
protože ji okamžitě zval na rande.
Napřed souhlasila, ale pak si vzpomněla,
že si musí zajet koupit levnou bílou deku.
Hoch tvořivě navrhl, aby si ji ušila.
„Chci obyčejnou bílou deku z umělotiny.
Musím zjistit, kdybych ji spálila,
kolik z ní získám čerstvé spáleniny.“

Pod dojmem surrealistického rozhovoru
jsem dumal, kolik zbude popela ze mě,
až mě nakonec spálí v krematoriu?
Cesta mi tak příjemně uběhla.
Mohu si přát ještě něco víc?
Leda tak tlustou dafnii ke svačině,
kdybych tedy byl akvarijní rybka.