poutnice krajinou marnosti

přímo do zapadajícího slunce
jedu a rozbitá okreska
nesnesitelně rovná a lesklá

kousek pusté země v hustě obydlené krajině
kde každé dva reflektory protijedoucích aut
jsou jako přízrak

jedu měkkým světlem
tmavohnědou hlínou
špinavou žlutí uschlé trávy
za svou láskou
jako už tolikrát a jako vždy
žijeme spolu tak šťastně až to nudí

remízek a ruina usedlosti u silnice
zastavím a už jsem v tom houští
větvičky mi bodavě olizují tvář a paže
a tam u jedné holé zdi
na pozadí ztmavlých rudých cihel
stojí poutnice krajinou marnosti

život se s ní asi nemazlil a je krásná
jenom si to myslím
proč by tu ale jinak na mě čekala
tady v té nicotnosti u staré zdi
v sychravém soumraku
má bílou tvář a vlasy jako měď
je strašně vyzáblá
prý ráda tančí a debatuje o smyslu bytí
teď však beze slova nastoupí

doma potom říkám své lásce
vedu ti poutnici krajinou marnosti
ale má láska nikoho nevidí
a za mnou opravdu nikdo není

políbíme se a láska mi říká
jsi blázen a já přikývnu
takže spatřím laminátovou podlahu
je tak nesnesitelně lesklá
a náhle na ní vidím malé šlápoty
poutnice krajinou marnosti

moje láska a já se stále milujeme
trvá to však už moc dlouho
a poutnice byla hrozně hubená
a vlasy měla jako měď