Tam někde v kůře, v mechu i nekonečném hladu

Na kraji lesa, kde ptáčci pějí,
stál člověk shrbený.

Neřekl více, než by bylo třeba,
a přesto praskaly kořeny jeho těla.

„Upřímnost?“ ptal se drze lesa…
avšak tok se nezastavil.

Pravda šla kolem bosá,
ostrý nebyl krok její,

Leč(ž) dřímala v koruně –
kde šila si smysli vlastní,

aby člověku pravdu ukázala,
že řeka proudí někam do nebes.

Spolupráce dorovnala krok,
nikdo nevěděl, nikdo se neklaněl.

Bylo méně řečí než mechu na jehličí,
a méně zbytečné námahy pro paní ptačí.

Od té chvíle již nebylo kam couvnout,
jen se odpovědností nést

a tak trvale zamrznout,
přijmout svědomitý trest.

přímost totiž není dokonalá… jen přesná.
A svět se s ní učí pomalu zacházet.

Kdo hledal vysvětlení,
slyšel jen ozvěnu.

Kdo stál rovně,
prošel tokem…

bez toho, aniž by musel pohnout krokem.