Balada o večerním světle

Když slunce klesá za ty staré hory

a stíny mlčky hladí břeh i sad.

Jdeš tiše cestou, srdcem za obzory,

pohled žhne, jak zapomenutý hrad.

Tvá dlaň se chvěje v záři prvních hvězd.

Noc pije vůni z jasmínových řas

a měsíc sklání líc, jak tichý světec,

co nocí bdí, když kolem ztichl čas.

Z tvých úst se rodí píseň mého jména,

co vítr nese po krajích a dál,

má duše v ní, je labutího pléna,

svou bílou stopu na tvé lásce bral.

A kdyby ráno zlomilo ten sen,

já zůstal bych, kde tichne lidský hlas,

v tvém dechu našel bych svůj dávný sten

a v srdci světlo, které nezhaslas...