Balada o princi a princezně

 

V tichém království za horou stinnou,

kde větry zpívají píseň nevinnou,

žila tam princezna, jak jitro bílá,

v očích se její noc i láska skryla.

 

Princ, jenž brázdil světy, dálavy širé,

vracel se domů s touhou v srdci skryté,

ne pro slávu, ani pro zlaté brány,

jen pro tu dívku, co znala jeho rány.

 

Jedné noci, kdy měsíc padal níže,

zazněl křik havranů nad temným křížem,

zlé kouzlo přiletělo k princezně tiše

a proměnilo srdce v zvon v onom těle.

 

Princ o tom zvěděl a zvedl štít i meč,

přísahal hvězdám: "Já ji nenechám tu v kleč."

K lesu se vydal, kde sídlí čaroděj,

jenž zamyká světlo, temnotu v svých děj.

 

Tři zkoušky prošel: tou první byla strach...

jenž v podobě stínu mu šeptal: "Zůstaň v tmách."

Druhou byla pravda, co pálí víc než meč,

a třetí mlčení, v němž musel dál jen kleč.

 

Když pak našel trůn kouzelníka zlého,

řekl mu: "Pusť ji, já nemám nic svého,

jen své srdce, jež jí patří navždy celé."

Čaroděj ztichl, tak málo slov, tak smělé.

 

Kouzlo se zlomilo, když princ svou dlaň jí dal,

v jejím pohledu ráj i bouře rozeznal.

Zvon, jenž zmlkl, začal znovu tiše znít,

a láska dvou, ta mohla život zase snít.

 

A tak se vrátili k bráně zlaté, domů,

kde lid jim zpíval písně o starém stromu,

pod nímž se drželi poprvé za ruce...

jak končí balada? ...........

                         Láska je konec

                                            ...i průvodce