Balada o Luckym

Lucky šel lesem,
jo, Lucky šel tím lesem sám,
větří, vítr trávu vlní,
stopu zná a jde si dál.

U tůně stál Lišák,
na jaře si hřál svůj hřbet,
„Hej, Lucky, pojď si hrát,“
než se změní svět.

Slunce pálí do kožíšků,
les si tiše brouká blues,
dva z jinýho světa přišli
a přesto stejnej kus.

Hej, hej, čas je rychlej kůň,
neptá se, kam chceš jít.
Jednou běžíš lesem volně,
pak už sotva můžeš jen snít.

Jednou přišel chudej Tulák,
boty prach a v očích stín,
nic neměl a nic si nepřál,
jen si sedl k nim.

Všichni říkaj: „Drž se dál od něj,
divnej pach a studenej dech.“
Ale Lucky s Lišákem jen kývli,
„Sedni k nám, je tady místa dost.“

Pasekou zněl smích,
vítr nes ho přes stráň
a Smrt si tiše sundala klobouk,
že má dneska krásnej den, pánbůh ví sám.

Tulák chodil častěji,
šedla brada, těžkly tlapky,
běh už nebyl jako dřív,
zbyly jen vzpomínky a krásný šťastný chvilky.

Jedno ráno slunce vyšlo
ostře jako starej nůž,
Tulák stál u Liščí nory
a les byl náhle tichý.

„Sejdeme se za duhou,“
zašeptal vítr,
Lucky dal zavrtění
a bylo znovu ticho.

Teď se zas s Lišákem honí,
někde, kde už je nic nebolí.
A Tulák? Ten jen tiše kráčí
další cestou.

Hej, hej, až ucítíš chladnej stín,
a vítr zpívat blues
možná někde Lišák s Luckym běží
a svět je zase úžasný.