Blaničtí rytíři

Nejsem mladík nerozvážný…

můj cit k vlasti není vlažný,

tak jsem se jal pomoc hledat.

Vždyť se národ topí v bídě,

od horní až k spodní třídě,

z bahna se mu nechce zvedat.

 

Když západní vítr dul,

poutnickou jsem sebral hůl,

půl bochníku a sýr v brašně;

dlouhá pouť mě teď čekala.

Pro štěstí tu jen zůstala

zanechaná mince v kašně.

 

Ráno bylo celkem svěží,

mířím tam, kde Blaník leží,

snad v nemožné doufaje…

že naleznu skrytý vchod,

z něhož jako o závod

vojsko vjede do kraje.

 

Zastaviv se před Blaníkem,

nitro mé se třese díkem.

„Kde je, horo, vojsko skryto?“

Však namísto reků voje,

kolem jedou těžní stroje.

Mně jen zvolna dochází to…

 

„Mor na vás a prašivina!“

Kopce chybí polovina,

lomem novým ukrojena.

Z kamene se cesta staví

teď z Ostravy do Opavy.

Bledý stojím jako stěna.

 

V kupce malé jako rov

zaleskl se v slunci kov;

po chvíli jej v ruce mám.

Zlomený to zbytek meče…

Dnes se cestou domů vleče,

rytíře již nehledám.