Na lavičce v parku

Titánská pouta nám dávají křídla jen proto abychom okusili Ikarovy slávy.

S nekonečností sobě vlastní
příděl sis odepřel
a mohutným smyslem prom rovnováhu
rozdupal slunce.
Ve své podstatě zbytečný
a přesto na tobě tolik lpíme.
Kdo uzákonil roční dobu
a kdo transcencdenci...to víme?
Jak Prometheus,
co snesl oheň hořký,
zmítáš se v mýtu.
Přijal si nás jak my tě odsoudili
a z nahodilé radosti pak budujeme vlastní Řím.
Měníme tě a uctíváme
ve smyslu prosperity a
vlastní malostí ukájíme touhu
po korunách smyslu životních běd.
A kořeny, ty minulosti totémy.
Tyčí se nad mechem,
věčným uctívačem jejich zašlé slávy.