Litanie za ticho

Patřím mezi ty, kdo poznali strach.
Strach tak veliký, že ho nakonec vystřídala prázdnota.
Prázdnota, která spolykala dokonce i sama sebe
a ani můj strach v ní neobstál.

Malí chlapečci plačí stejně jako malá děvčátka.
Tak tichounce, skoro neslyšně, jakoby se za svůl pláč omlouvali.
V poslední naději se schovávají ve skříni před kroky zvenčí.
To přichází pán od vedle, aby poblahopřál tomuto požehnanému stavu.
Bez klepání otevírá dveře a hladí Okaté po vláskách.
Pak nastaví velkou dlaň a čeká.
Usmívá se vřele, skoro jako by to byl přítel.
Ale není.
Od teď je to příčina tvého zašitého křiku.

Patřím mezi ty, kdo poznali strach.
Strach tak veliký, že ho nakonec vystřídala prázdnota.
Prázdnota, která spolykala dokonce i sama sebe
a ani můj strach v ní neobstál...
...
a přesto nezapomenu, že se usmíval a v nastavené dlani měl jehlu a nit.