Jidášovská mše

Anotace: Babička jednoho večera poslala vnučku na mši a ona na ni zapomněla. A když pak běžela v tom nečase ke kostelu, najednou pro ni všechno bylo její vinou. ...člověk si je někdy tak strašně jist tím, že je vinen...

Na kočičích hlavách na náměstí jsem zčeřila hladinu kaluže.
Asi...?
Odkudsi se s větrem zvedl houf holubích křídel.
Míříc ke hřbitovu.
Na svátečních šatech jsem roztrhla jeden z cípů sukně
o větvičku v parku.
Nechávám si zemi utíkat pod nohama,
svírajíce v rozmáčených prstech zažloutlou, zvlněnou knížečku po babičce.
A svatá písmenka stékají po předloktí
jedno po druhém
na bílý lem rukávu.
Ach, odpusť, babičko, mše už začala
-ač beze světa za železnou branou chrámu Páně.

Kříž z růžence mi na hrdle jen těžkne
a pod mozaikou Jidáše
bývá na rozpukaných ostatcích schodiště tak krásně teplo... .
Na dlani si nosím dvanáct bubeníčků,
jenž znova a znova hledají své moře mezi řádky Bible.

Sedmerým zazvoněním pak a posledním dukátem
nám večer ozdobí ty dluhy.
Za déšť a louži.
Za keřík v parku.
Za kostel a jeho nedobytná vrata.
Za Jidáše s křížkem na krku 
...za mne.

Utopí vzpomínky v krvavém chrámoví
a zhasne uplakaný den.