Porozumění

Sedíme spolu,
západ slunce na obzoru.
Stejnou otázku klade mi znovu,
netuší, jak se s ní peru.
"Věříš v Boha?"
Jak jednoduše to zní,
nechci mu brát naději,
nechci mu říct, jak hloupé je,
když věří, že existuje.
Dlouho přemýšlím
a pak mě napadá,
co si to vymýšlím?
On vlastně pravdu má.
Věřím v to, že Slunce ráno znovu vyjde.
Věřím v to, že ze semínka strom vzejde.
Věřím v ptačí zpěv,
věřím v krásný květ.
Věřím v tento svět,
věřím, že vždy bude modré nebe.
Začínám tomu rozumnět,
já věřím v sebe.
Dokážu zázraky, když budu chtít.
Když budu věřit, vše budu mít.
Svět mi bude ležet u nohou,
ale musím věřit v duši svou.
Podívám se na něho,
už znám odpověď.
Svou ruku vložím do jeho,
cítím, jak se mi zrychluje tep.
"Ano, věřím"
Usměje se, pochopil to dřív než já.
Každý věříme v Boha,
nevěděla jsem kde vlastně je.
Je ale ve všem, ve všem co děláme.
On spojil naše srdce,
jsme si tolik blíž.
Víra odemkla naše klece
"Jsem rád, že už mi rozumíš"