Kauza život kauzalita...

Anotace: Mezi neznalostí a pohledem na novou budoucnost.

 

  Stál jsem na pokraji nervového zhroucení, 

 výkruty mých básní stáli za starou bačkoru,

  

   křídla byla stažená na půl žerdi,

    nic mne nemotivovalo k činům,

   

      studium jsem nechal ladem,

      ostatní by byli rádi,

        byli by jej milovali,

 

     jenže můj odpor pramenil z mé lenosti,

      část mé osobnosti podléhala slabostem,

         rozkoším drog a alkoholu,

 

      a tak její představy plynuly mimo skutečnost,

        mimo pevné vazby na realitu,

 

          na zákony na zodpovědnost na svobodu,

           samé iluze, falešné ideály, přetvářky,

 

           malost zaměňovaná za velikost,

           byl jsem host v cizím chrámě,

 

           předstupoval jsem stále pyšnější,

           a přitom padal zoufalejší,

   

               za prázdnými zlomenými sny,

                  za toulavou skutečnost, 

 

                  za to jak vrtkavý jsem,

                   jak nicotné je mé bytí,

 

                     jak ve skutečnosti vše ztrácelo smysl,

                        když jsem tě neměl,

                            když jsem tě opomíjel,

 

                             když jsem v tebe nevěřil,

                                   lhal ti vyhýbal se ti,

          

                                      prchavé delíria zazděné v přístavech duší,

                                           milodary dané z bůhdarma do větví odpovědí,

        

                                                všepramené srdce se nadechává k obzorům,

                                                  a ty pláčeš, protože si uvědomuješ svou hloupost,

    

                                                 svou neznalost zákonů, zásad a principů,

                                                  délku svého nicnedělání a bezodpovědnosti,

 

                                                holou bradku svých sobeckých pohnutek,

                                                   frackovských tváří a výhledů,

 

                                                odmítnutých nabídek a zkažených seancí pozitivity,

                                                 ta nechuť být součástí jakéhokoliv spolku,

 

                                                  ve kterém bys figuroval jako volné smetiště,

                                                     hotový katalog všech lidských nedostatků,

 

                                                    pod správou dušených ostatků tvé ctnosti,

                                                       byla-li kdy nějaká, byla-li vůbec kdy žádná,

 

                                                       od té když tě vybízeli, aby jsi studoval,

                                                           aby ses na svou věrnost k ženě a k sobě ptal,

 

                                                           když jsi na svaté vzpomínal a dobře rozmýšlel o světě

                                                            o moři a jeho představách, o pravdě a bohu,

 

                                                         tam někde v dálce ti utkvěl moment bezpohnutelnosti,

                                                            ono mirabilium přiznání, jež sám nevíš odkud se bere,

 

                                                           malé je tvé topůrko pokory, málo je v tobě energie k životu,

                                                             jsi pouhý organismus v nesmírném živém tvoru,

 

                                                             lidé vydělili vesmír do mechanických frakcí a odvykací kůry mysli,

                                                               té mysli, která žije peněžním tokem informací, dat a působení,

 

                                                                 v tom, že existuje přiroda a láska,

                                                                    ve kterých jsi se shlédnul, ovšem pravda je taková,

 

                                                            že jako mnoho tvorů jsi jimi pohrdal, samotnou hrdost zlomil nenávistí,

 

                                                                mnoho z toho co mi bylo líto, to týkající se původu,

                                                                 ta veškerá nesmírnost rozjímání nad oceánem,

 

                                                                 nad panenskostí svobody, nad chrámem navštívení,

                                                                   velká doba rozletu a letních dobrodružství, vítězství v sobě,

 

                                                                   nebyl jsi z těch kdo uzřeli budoucnost, ač udržovali v mysli klamné plody její,

                                                                     chytali se pout a viděli za plátno míst, odkud se rodíme my, 

                                                                       malí, bezvýznamní, bez příčin a následků, 

 

                                                                     bez hojné kupy výsledků, bez raušů a vytrvalostí,

                                                                         jsi kupitel klamné humanity, ani špetka citu v sobě neměl jsem,

 

                                                                           vyznání bylo cestou a tys na ní spadnul hluboko,

                                                                              právě teď píšeš ortel jedné přítomnosti,

 

                                                                              a právě teď sobě odpouštíš a rodíš v sobě píseň,

                                                                               umíráš aby jsi nalezl ztracenou jistotu a rozkoš ze života,

 

                                                                            a všechno se to mělo stát neb modlitba je tvůj jediný dluh,

                                                                               modlitba za vášeň, opravdovost oprátky radosti a vítězství,

 

                                                                               v meditaci na kopcích a zakázaných údolích veškerenstva,

                                                                                tam kde vzlétají hojné letky exotického ptactva,

 

                                                                               lidé se líhnou ze svých skořápek a prší dešť naděje,

                                                                                jeden se probudí a druhý se otáže na svůj půst,

 

                                                                                nevydělitelné slunce nás pohladí prvním paprskem rozbřesku,

                                                                                 zase spatříme úsvit na tváři velkého a statečného muže,

 

                                                                                 nad městem božím, krásným a pulzujícím,

                                                                                 jeden z mála znovu uvěří na svátost věčnosti,

 

                                                                                    na trvání uskutečnitelné jen v jednom příběhu,

                                                                                      na to co ještě zbylo po válkách o skutečnost,

 

                                                                                         co zbylo ještě vetkané do slz a vzpomínek,

                                                                                           jež na budoucích hostinách lidtví přijali Tebe,

 

                                                                                          tam se mne dotknula ona nevyslovitelná bázeň,

                                                                                              se kterou přichází lék na život a tí lékem jsi ty,

                                                                                                přicházíš a odcházíš, jsi křehčí než sen a přesto ze snu zrozena,

 

                                                                                               jsi melodická jako píseň a umíš ukonějšít každou duši,

                                                                                                naladit každou mysl k vrcholům a cit k pramenům,

 

                                                                                                jedině taková jsi a můžeš jí být, ty, má jediná opravdová lásko,

                                                                                                    jedině tak tě mohou má prsa přijmou na pečeť hledání,

 

                                                                                                     jež smí býti budoucností a budoucnost zas hledáním,

                                                                                                       hledáním bez příčin, bez nároku na objev nebo slávu,

 

                                                                                                        urputné hledání za hlasem našich vykoupení,

                                                                                                         našich neskonalých vystoupení z jediného lůna,

 

                                                                                                        u něhož nacházíme útěchu a velké srdce,

                                                                                                          jež nadnáší všechno co je skutečné a krásné,

 

                                                                                                         a tak si znovu přeji aby jsi měla znovu sil do čeho odít,

                                                                                                             zanechala pozemských strastí a starostí a odletěla,

 

                                                                                                             na onen svět, kde neexistuje závist, kde něha svítá na zázraky,

                                                                                                               kde pouť oblaků stoupá do nenávratna a ty všemu uvěříš,

 

                                                                                                            uvěříš znovu od kořenů našich příběhů, našich zázračných shledání,

                                                                                                               naší neupsatelné smlouvě o to jak se stát básníkem a uvidět to všechno, změnit sebe i svět a jít cestou jedinou, cestou božích shledání a návratů, po spirále věčnosti dolů, až nebem prokletým se propadat tam, kde vše začalo, Vesmír, Harmonie i svatá válka o naš báseň, o báseň všech básní, o malý cár papíru na konci toho, co včera bylo ještě životem, dnes přítomností a zítra legendou.

 

 

 

Rozkvět života umírá se mnou a ty vybíháš naproti všem snům,

odkrojeným z lůna skutečnosti,

z jediného a opravdového grálu,

jímž je rozkoš se života a všeho sbíhání,

do směru jímž je ovládána přítomnost

a její kvantové stavy a vyhodnocení vesmírem,

za okrajem měřitelnosti a odhadů lidské mysli,

 

tam kde nedocenitelné se stává průměrným,

kdy každý smrtelník zavírá oči za září,

jež ho čeká a spaluje,

každý příběh má svého hrdinu,

a vším prochází pulz esence,

 

pulci i nedozírné prostory se rodí,

utvářejí soustavy a justapozice nadskutečna,

pramené se mění v nepatrné

a tvůrce si osvojuje zásady nadsmrtí,

 

v paměti bez patice paměti,

existují vlivy, které překračují skutečnost,

válcují ji a předvádějí svá kouzla,

jen mocná amygala pohádek má stále 

jedinou výsadu na svátost bez myšlenek.

 

A tak nás tu čeká ještě dlouhý život 

a dlouhé snění na plážích i v lesích,

za šera, tmy i jasného světla,

kdy vrhá stín jenom naše láska,

 

láska jako taková planoucí a nedohledná,

naprostá úplná a nedostižná,

 

a přesto se navracející do všeho tvoření,

do všeho vidění srdcem,

naším úkolem je znovu uvidět srdcem,

 

jít si za svým cílem a mít vše pod kontrolou,

být svým pánem a pánem svého času,

 

umět poručit svému peru i svému hlasu,

být nezkrotitelný a přesto jemný,

 

vážit každého slova a cítit každý dech,

steh verše cítit na zdech každého města,

 

tepat do živého tam kde to nečekáš,

vítat přátele a brát je do dalekých končin,

 

mísit se s vlivy domorodých obyvatel,

žijících přirozeným koloběhem dějů,

 

stávat se událostí, událostí v zrníčku,

v neskonalém zrníčku,

 

jež jednou, až přijde čas,

opustí galaxii a generace prapotomků,

 

se bude dívat na osud Země,

maličké planety v nesmírném vesmíru,

 

v krajinách zasažených energií slunce,

energií, jež pohání vesmír a všechny hvězdy,

 

až za okraj těch, co pamatují věčný mír

a stezky před zrozením prvních mýtů,

 

kde panovala harmonie a radost,

láska předjímala jen silnější lásku,

 

a ta ze samé lásky zachránila vesmír

a všechny bytosti v něm, štastné a usmívající.

 

 

 

 

 

Ve vypjatých chvílích nás objímá smutek

a delikátní horko prochází celým tělem,

vše je jako na živé vodě a umírání

je znát každým coulem sítotisku vteřiní,

 

na akustických ústech prostoru není žádná časomíra,

existuje jen jeden život a ten se musí žít naplno,

i když na nás leží práce a odpovědnost,

stále jsme si vědomi své svobody,

 

naléhavě pracujeme pro své vykoupení,

zříkáme se nenávisti, zloby a pomsty,

čelíme různým útrapám a vidinám

a vše se zdá často bez smyslu a ztracené,

 

takoví jsme my lidé, malí i velcí,

z jednoho století do druhého jak letí,

právě odtud se zveme lidskými,

tvář na nebesích zírá vstříc,

 

osudí hozených kamenů,

silné a hvozdné třmeny bytostí,

předků ohledů a kostí,

 

až do poslední nitky známosti,

s tím co život skutečně je.

 

 

 

 

 

 

 

Ze staré žerdi se sklání polonahá budoucnost,

ve tvaru odéru a frakcí ve sférách kolektivního génia,

obskládávacím reminiscencím je dán za zřetel,

od velkého pusuvníku fraktální piána tryskají postavy,

 

na příčném řezu kapilárou buněk vidíme pérování metamorfóz,

v amorfní ledové tkáni chladivé mitochondrie a morfický kolosůs,

v dávivém rytmu se rodí neurózy a měrky tekutých psychóz,

dva efemérní syndromy zalétají za somnambulní obelisk,

 

za ráčnou jiterné vize se drolí doličná tvář paranoii,

v její noosférické záři zmírá kakatonický žhář,

ze snu nás prožírá trojramený kalamář

a o lidojeda se kmitá olafický seraf,

 

lidé se dotýkají afázie haptikality spekter,

v kónické mučírně entropie jsou efemérní fermiony,

dávné erozivní memy jak archaické mimozemské leptony,

rekurzivní pleny azurových stě a stehy krutonů budoucnosti,

pernamentní post protonové plástvě v elektronové krustě z vibratia,

 

kvantová viskonzita diriguje pompézní dermální delíria,

v ostrovech nad horizonty se rodí subtaktní dcera anémie

a z jejího lůna holofraktální trio, ascendentů přítomného,

 

neb tam kde ventrilokvista z Andromedy svádí boj o večnost,

svíjí se pangeický apeiron v mořích oneiromantické omnipotence,

až tam dosahují krovy majáků penetrující luminiscence,

až tam kde dávají fotonové permutace pretuberacím dobrou Noc.

 

(co je moc to je příliš)