HODINY U BŘEHU
HODINY U BŘEHU
U ticha Světla věčné ztráty
samoten kdesi v neznámém,
kde Srdce temnu nezaplatí,
proměněn věčným návratem.
Hodiny lásky stáří krátí
u břehu, co zná věčná Zem,
až tam, kde ztratíš denní šaty,
co jsou jen Noci oblekem.
Komentáře (5)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Už světla, zdají se být jenom ve snech...
myslím, že bude, zase líp.
Některé chvíle možná známe,
některé mohou překvapit. ;-)
02.04.2020 20:51:08 | jenommarie
Textu vůbec nerozumím. Ale málokdy tady vidím, že by někdo a bez chyb udržel melodií. I ty rýmy jsou vajn. Takže za mě pěkný.
02.04.2020 20:30:13 | praetorian
Děkuji. Já píši hodně filosoficky. Formálně jsem "posedlý" Jamb - mužský a ženský verš - upravená renesanční italská stance. Jsem již starší - takže konzervativní. K filosofii - je složitá. Je tam jakási mystika věčného návratu. Právě díky ztrátě - a ta nás čeká - mohu zůstat samoten. Ta ztráta není zlá - ten parasit je tichý. Zůstává jen naše "srdce" - jiný "rozum" - jakási intuice. A to nás vrací (tím vytrhuje z linearity) do paleolitického času. K jakési bájné Atlantidě (Steiner). A tak vzniká láska. Jsem však již důchodcem. Ten břeh je nedaleko (ne CORONY se nebojím). Zem není nepřítel. Mater je matka. Materia je její nepochopení. Jde o druhý proti stojící megalit T (v Göbekli Tepe) - ženský princip Nekonečna (metafory - Bůh). Šaty jsou Jungovou personou. Nejsou pravým Já. Jsou slupkou - noc se do tohoto prázdna (císařových šatů) obléká.
02.04.2020 23:24:34 | ARNOKULT