HODINY U BŘEHU
HODINY U BŘEHU
U ticha Světla věčné ztráty
samoten kdesi v neznámém,
kde Srdce temnu nezaplatí,
proměněn věčným návratem.
Hodiny lásky stáří krátí
u břehu, co zná věčná Zem,
až tam, kde ztratíš denní šaty,
co jsou jen Noci oblekem.
Komentáře (5)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk02.04.2020 20:51:08 jenommarie
Už světla, zdají se být jenom ve snech...
myslím, že bude, zase líp.
Některé chvíle možná známe,
některé mohou překvapit. ;-)
02.04.2020 20:30:13 praetorian
Textu vůbec nerozumím. Ale málokdy tady vidím, že by někdo a bez chyb udržel melodií. I ty rýmy jsou vajn. Takže za mě pěkný.
02.04.2020 23:24:34 ARNOKULT
Děkuji. Já píši hodně filosoficky. Formálně jsem "posedlý" Jamb - mužský a ženský verš - upravená renesanční italská stance. Jsem již starší - takže konzervativní. K filosofii - je složitá. Je tam jakási mystika věčného návratu. Právě díky ztrátě - a ta nás čeká - mohu zůstat samoten. Ta ztráta není zlá - ten parasit je tichý. Zůstává jen naše "srdce" - jiný "rozum" - jakási intuice. A to nás vrací (tím vytrhuje z linearity) do paleolitického času. K jakési bájné Atlantidě (Steiner). A tak vzniká láska. Jsem však již důchodcem. Ten břeh je nedaleko (ne CORONY se nebojím). Zem není nepřítel. Mater je matka. Materia je její nepochopení. Jde o druhý proti stojící megalit T (v Göbekli Tepe) - ženský princip Nekonečna (metafory - Bůh). Šaty jsou Jungovou personou. Nejsou pravým Já. Jsou slupkou - noc se do tohoto prázdna (císařových šatů) obléká.
