Dotek

Anotace: Cítil jsem úzkost, něco přicházelo, našel jsem místo, prvních pár vteřin písně od Vangelise učarovalo atmosféru, hudba umlčela čas, vystavila nadčasový prostor, do kterého vplul, on okamžik a jeho génius, zlatavá síň ze světla, na konci bezpřítomného

Stálo zde:

 

 

   'Stará zem odevzdala dluh miliardům let gravitace, působení vstřícné jako všechny příběhy vystavené vstříc chřtánům automatonům smrti. Smrti tak sladké jako Vyhořelá paleta nebes přepnutá na kanál Gerschbackova kontinua. Právě tam s blaženým chvěním nesmírných hlubin úzkosti hlubin zírar hrdina zítřka. Kolem hlavy mu svištěly miliony druhé frekvencí, každá předurčená k polibku konkrétního rozhodnutí. Rozhodnutí plné vášně, radostných naplnění radosti života a vlídných vzhlédnutím k pokladům všech hodin, které mu umožnili projít k branám tvůrčího ohoření momentu smutku, vzdalující se bolesti a zápalu pro energii, která vycházela s transcendentální partitury objektu a byla omega atraktorem na konci lidského času, který byl zkonstruován v našich myslích, aby jsme se pro něj klaněli, báli a byli jím zabiti, něžně a pomalu jako padající kapky na obrazovce přístího vizionáře jedné generace. 

 

----

 

Hrdina stál na pokraju obrovské propasti, hlubiny odpočatých nezvěčněných vlály v počáteční vteřině lidských dějin. Po nich už jen otevřená víka pokladů a záhad nad mistrovstvím jedné mise, kterou namaloval dřivejší neznámý, časem zapomenutý slavný monument velké sedmeré. Jeho obsah byl střežen jen pečetí transcendentálního objektu, zvukem vyraženým na přijímacích orgánech příští generace surfařů duše. Kolik čínských zdí papíru a oceánů inkoustu bylo vypáleno na druhé straně nebe, plného živých oživlých pergamenů, v nichž se po věky věků až na věky otisknul duch svatý, zasažený jen věčným odcházením na pomádě technologického kontinua těla, těla samotného ohně času v obrazech zornic plnících horizont události a všechny větrné sítnice rozprášené za miliardu let kdesi v solárních soustavách ještě neobjevených.

 

-----

 

Ve vzdáleném cípečku galaxie, jeden neznámý, časem zapomenutý hrdina zpíval jedné slavné dívce píseň, mezi kapkami se objevoval zlatý purpur odevzdání, blažený velvet modravé prozařující temnoty harmonie starých příběhů zvěčněných. Přítomnost pod pavlačem proroků zasažených vlnou pryštící z jejich pásma lásky k solárním utlumením bolesti a utrpění. Křik děti ustal, nebe proklálo všechny částice, ztracené ve vesmírném prázdnu a naši hrdinové se vydali vstříc sticháliím zářivých útvarů horských masivů, tyčících se do nedohledného nekonečna otisků, které zanechal jeden snílek na vitruviově obrazu zlatého času, rozpřaženého fibonacciho elektronem do nezměrně krásného přeludu, ve kterém tišící doušek jemného čaje plynul, do útrob jediné harmonie. 

 

-----

 

Chlapec vzdáleně připomínající rozpínající se tendenci lásky vzhlížel ke hvězdnému nebi, posetému maličkou září vychodního i severního pásu třpytivých teček, napovídajících něco o našem osudu. Ve vzdálené budoucnosti se právě probouzelo slunce, odraženou černou hmotou pryštící ze zásad atonální harmonie altiverza. Klaviatura jeho sil vystavená ve trojrozměrném prostoru pětirozměrnými bytosti, které naše lidské orgány nemohou vnímat jinak, než jako nepředstavitelnou hudbu sfér báječné gravitality. Mosty mezisvěty odpovídaly na záměrnost jednoho snílka, stavějícího vizi z vize, křehké jako vločky sedmého nebe, třinácté slévání nad apoštolem hmoty, vnímající křišťál nezměrných hlubin dat, které měli být lidským géniem teprve rozluštěny a poté zaslány do samotného srdce přírody a jejich nejdivočejších výtvorů.

 

Výtvory popuštěné jedenácti rozměrné fantazie smrštěné na velikost hlavičky cínového vojáčka, nakukujícího přes líc dřeváčku jedné panenky, která zářila přes celé nebesa, křídla andělů roztažená jako pásma dosud neznámých, neotevřených zón myšlení, zasažená do nespočetných výtvorů příštích generací, zmámených jejich prvním početím, křehce úzkostné pouta před prvopočátkem okamžiku stvoření. Amaraldová řeka poupat vznášejících se v prostém a bezpříkrém snu mořeplavce, který poprvé spatřil rozzářený proud prořezávající oka tmy, silou dávných neshledaných, silou předpřítomných předků zažehávajících pochodni bezpřítomného ražení vášně prvních spravedlivě umírajících. Našich nepoznatělně vzdálených chvil výnalezců kontemplujících tíseň za nevyhnutelné jádro energie, stvořené před vším než zaplál oheň na této planetě a člověk se vznesl do kosmických hlubin a dosáhnul dna oceánských výšin.

 

-----

 

V ten dávný okamžik zapomění, zavřela dívka oči, plné pláže bez oblázků, každičký nádech připomínající samotu věků, trest beztrestného průkopníka, který uzřel andělská křídla před zrozením, v místech kde předtím stál mramor, vysoký šest milionů sáhů, do kterého tesaři nezměrných jeskyní skulpturou rámě fréz, vytesali břidličná kontemplia rozličných a prostých síní nesmírné a nepopsatelné krásy. Jejich cílem nebylo zasáhnout naši mysl, ale naše srdce, střežená kapkami rtutě a močálů neviditelného propadliště, po kterém pochodovali silulety vstřícných neznámých, vtisknutých do první pečeti milovaných blažených, milovaných s takovou láskou a radostí, že zpěv osmých nalezených je nadnášel vysoku nad bání, v níž čas snoubí své poražené a tísnivé legiony se mračí v marasti bahnivých přiznání nížin lidského dna našich porážek. Setkané těla zbledlé kůže našich umučených vyvolávali v nás spřažení písků a krystalů dosud neobjevených. Plátna na kterých zela zmražená poezie volala do svých útrob a my obdivovali nesmírné odražení naši bytosti, vyvolaná hlasem těch pro které jsme přišti, abychom pokračovali v jejich díle do posledního dechu naší milované chvíle pozemské. 

 

-------

 

Hrdinové líhnoucí se z pláství věků shledávali svět prvních zatmění neobyvatelným. Příběh za nimi vlál v počátečním bezpečetí, nezvláčnělý křikem dětí a bohorodiček vláčejících svá bezbřehá těla po stupíncích v nichž vítězila zkáza nad osudnou tíží vznášejících se snesitelných. Zlatem dopadající klávesy zanechávali jemnými tahy štětců ozvěny dávných krás skutků nepřenostitelné přesnosti různých tkání slibných zakončení. Památná cedrová klíčení v nikdy nezmírajícím oceánu pootevírající se dužiny, z níž vyskakovala půlnoční mísení vzácných květů první božské odpovědi. Tato vteřina prochvěla vanilkovými zajiskřeními prachu, nabrala sledem obratu nová odkázání poledníků, azimuty tříštící se ve vidinách vln již opírající se o pílíře, nesousí harmonii k výšinám čnějícím za závratěmi, kam lidská mysl vzpírala svá hřivná pěnění. 

 

Posvátná perleťová pečeť na konci prostoru ladným vyvržením vytrženého stmelovala možné a nemožné do nadčasové hřívy, v níž se vlny zrození a nezrození odevzdávali sobě navzájem a mřící v nemřícím svlékalo svá první odpuštěním před roztržením nahého těla prvopočátků singularity. Plachty o kterých tělo bdění snilo, se vťali navzájem do zálanoví a tak začal nový, zlatý věk, o kterém byla tkána mnohá, dosud nerozluštěná proroctví.        

 

---

 

Sedmá hodina zjevení, krev nového mýtu o prastaré planetě, starší než letokruhy tisícerých zemí, blíž, mnohem blíž než lidsky dosažitelné v představitelném taví své hráze na zřetel věčnosti. Mízení dávající vše ze své stráně na hranici směřující k bráně po lavici pozůstalých obrasů shledaných věčným.  Její hlas uvolňující naplňující odevzdání prvopočátkům hlásajících písní o věčné energie, božské smíření s klaviatury zárodečných nečekaných překvapení, tvořivé zaústění do hran, v nichž zvonivé mylníky budoucnosti usínají na vzlýnaném.  Památeční družba rytin zanechaných napospas splavným řekám našich netušeností, třásnivých odporům dříve neviděného tajemství opilého hudbou tisícekvěté harmonie údolí.  

 

 

Blankytné vědra blažených razila svá hrající těla napospas mlýnům pršících polem z aktů prchlivosti pomíjivých zrn nových neuskutečnění, hřmících a milujících bosé insomnie příčících se houstnutí polévky zucelené kapičkami deštivého nebe milenců, tancujících ve vášnivém tanci hvězd po zářicím síťoví z našich tužeb a shledání na konci věků.   Po nich přicházející se milují s dávnými vzpomínkami na pramatku zem, plnou krve, plazmatu a svatého sémě letícího, migrujícího vesmírem na konci zlatoústí času, zvolaného jen pro tuto chórickou vteřinu světových zapomění, odlitkem tvé pamětné transfigurace úplných.  V lodicích se nacházeli rostoucí a sílící pany, jejich podstaty plné laděných barev zářících na nekonečna. Jedna z nich se vtělila do posvátného, nemřícího, neznesvěceného roucha prvních padajících blažených ran uštědřených klidnou dosáhnutelnosti tvůrce úsvitů.

 

----

 

Písně započínajících úsvitů v sobě uchovávala krev následných potomků nezrození. Bytosti bytnosti v ní tkané osudu ponechané se tvářili sluncem paprsků až na konec okrajů soustav solárních. Prach hvězdných raušů vysával svou neomezenou moc a výsostné podružnosti věků sténali do bolestně krásné písně slibující délky neústupných zanícení. Volalo po znovuvzkříšení esence démantizující ve zlatém světle pravých přicházení proudů závděčných. Krvácející lázeň v podbříšcích bohyní záumností ztišení dechových drah před dechem bran otevřených absolutnímu klidu. Nalezené místo sypkých a rozkolněných prstenců nyní hledané a nalezené několika pozůstalými stíny v nadvěčném. Kapitolou z kapilár vykvétajících do vůní okrášlených jen myšlenkou na nekonečná a neutišitelná velebení úplné svátosti blahých tvořených. Tišiny po nichž už jen slyšiny a prach na hrobem zůstavajících. 

 

-----

 

Život mne přistihl nepřipraveného a kdybych měl ponětí o slavné kráse nebo vzácném uprchnutí před časem, nemohl bych ho nesvěřit světu hudbu, pro nějž se kolébám, celý rozechvělý v památném peru těchtu chvil, pro které múza unikla ze svobodné klícky klíčů opuštěné podstaty lidství, oněmněné do vítajících archóntů poézie, rozohněné a zdmíchané zdmi v peci věčnosti, v peci pro kterou byl zrozen, pro kterou bude čelit výzvám a rozhodnutím, v nichž se urodí další vstřebávaná odpověď rozkoši, nalezené v životě paměti bezpřítomného, upokojeného nad strasti úzkosti a rození neustálých vzpomínání na životy každých minulých, před vzpomínkami na slibný vítězství dávných budoucích, nadechujících se velebeného medu prvních včel, jež doletěli na území, v němž vroucí tekoucí zachovájí podstatu hodujících požehnání slov, střežených a nezadržitelných jako krásný paradox milujícího motýla a kukly snící o vědoucím klidu v absolutní prázdnotě nepoznaného. 

 

Kdyby mne otevřelo dítě kruh těchto sevření ještě před zrozením vesmírného poradce pro absolutno, unikal bych ze své stolice dál a dál, až by mne nahradil jemný vibrující prach, nacházející se v beztvářném lučním pylu, smířlivém v citlivém suchu bříšků prstů, v jejichž zákonu nacházím dotek mohoucího. Učení se vyprázdnilo s původním, proto na mne zapoměn a žij jen svým dnem a nocí, urorovnaných v harmonii, pro kterou jsi byl narozen, pro kterou jsi byl sladce opomenut spánkem, jehož podstatu teprve poznáš, neboť tajemství z něhož vycházím je starší než tento vesmír. Děkovné jsou vítaní vítězství, oslavné ódy na klasická vytržení z extatické blaženosti dokonalých kruhů ticha, radostnějšího než beztišné zátiší hromových vyústění klidné tempery nekonečna, všichni moji hrdinové jsou živi ! Všichni do posledního obývají světy ve kterých jsou znamení tak bezúprostná, že spasení je nevyhnutelností samou v sobě. 

 

A mysl se obepjala k svým kolébkám, tichá jako samota, volná jako pták. 

 

Děkuji

Děkuji

děkuji